Dlouhé Stráně

Kdo čeká nějaké informace o přečerpávací elektrárně, bude nejspíš zklamaný. Tohle povídání bude o mé urologické přednášecí premiéře. Ne, že bych neměla zkušenosti s přednášením, už jsem to žažila nejmíň čtyřikrát. Dvakrát na Traumatologických dnech v Rožnově pod Radhoštěm, jednou v Brně na ortopedických Frejkových dnech a jednou v Prostějově na semináři traumatologického oddělení. Průběh byl pokaždé stejný. Stažené hrdlo, nervozita, během prvních pár vět nějaký ten přebrept...Pak se ale zklidním a začnu opravdu přednášet.

Na urologické sympozium mě ukecala na vánočním večírku kolegyně Maruška. Nejprve si se mnou potykala. pak mazaně počkala, až budu mít v sobě pár panáčků legendária, no a bylo to....

Téma mojí přednášky znělo Angiosarkom penisu.

Je to velice vzácný typ rakoviny, která pokus de nerozpozná včas,

má velice špatnou prognózu...

Můj milovaný muž hodně dlouho dělal ocapinky s autem, nechtěl,

abych si ho na ty dva dny vzala.

Nakonec povolil a já s navigací cestou na hotel Dlouhé Stráně

postupně sesbírala moje drahé kolegyňky.

Aby mi zaměstnavatel cestovní výdaje proplatil,

musela jsem absolvovat školení řidičů-

V hotelu to vypadalo, jako by se zastavil čas z minulého století a režimu...

Teprve až na pokojích jsme si připadaly jako v opravdickém hotelu

Co je mi líbilo, byly obrázky na stěnách.

Miluju Van Gogha.

Poslední minuty před přednáškou jsem si znovu pročítala připravený text.

Neumím přednášet z patra.

Na "slejdech" jsem měla i slepou mapku ČR s výskytem nemocí ,

pro jistotu jsem si do mého taháku kraje popsala i vybarvila,

kdyby se někdo čirou náhodou zeptal...

Tak vypadá certifikát mé účsasti

V tašce jsme každá dostala propagační materiál.

Nejvíc se mi zalíbily propisky,

ta zelená....

U jednoho stločku jsem kamarádce vzala vzorek nového léku na infekci močových cest.

Krásnou zlatou propisku jsem si zcela sobecky nechala...

Už cestou na hotel jsem si v autě vzpomněla na svou novou kabelku.

Ležela totiž doma ve skříňce.

A co teď. Jak si vzít rtěnku a kapesníček na společenský večer.

Vystěhovala jsem všechny karty i kartičky z peněženky,

pro tuhle noc se z ní stalo malé psaníčko.

DJ byl úplně skvělý a my šly spát až v 1:30.

Holky se trochu cinkly, já skoro nepila, ráno mě čekala jízda za volantem.

Sympozium se mi moc líbilo.

Přednášky byly zajímavé.

Takže s klidem můžu říct ono obligátní:

příště zas...

Ženský klub opět v Kojetíně

Tak jsme se zase srazili a opět v Kojetíně.

Už několik let není sraz Ženského klubu čistě ženská záležitost.

Někteří chlapi jezdí jako řidiči svých protějšků a někteří dokonce vyrábějí skvělé ousky.

Třeba jako Sylvyin muž:

Nechala jsem tam původní zvuk.

A tady je video z fotek.

Myslím, že naše srazy nejsou jen o prodeji výrobků,

jsou to setkání starých známých.

Těšíme se na sebe jako malé holky.

Stáří

Žena v pokročilém věku zakouší temné stránky stáří. Na dobu, kdy si měla užívat poslední etapu života, zůstala sama. Manžel odešel příliš brzy. A ji to tehdy hodně poznamenalo. Nedávno neočekávaně zemřela i kamarádka. Teď je tu osamocená. Má sice čtyři dospělé děti, vnuky a dokonce i pravnuky, přesto je tak nějak opuštěná. Zůstala závislá na pomoci druhých. Když má dobrý den a zvládne bolesti s pomocí tabletek, dokáže si dojít o berlich do kuchyně ohřát připravený oběd. Moc toho už nenachodí. Občas se při chůzi zastaví a není schopná odlepit nohu od zeme. Naprosto ochromená se drží berlí a v duchu se modlí, aby nespadla. V noci se budí bolestmi tak silnými, že si přeje zemřít. Nejraději by šla do nějakého domova. Má pocit, že je dětem na obtíž. Žije se synem, ale obědy jí nepřipravuje snacha. Vozí je dcera...

Muž v pokročilém věku si podzim života vychutnává plnými doušky. Každý den chodí ven o špacírce. Vlastně by ji ani nemusel mít, ale má tu starou, památeční dřevěnou hůlku moc rád. Rád se prochází městem. Vždycky je kam jít. K malému rybníčku, do parku, kolem přehrady nebo se prostě jen tak toulat po náměstí. Sedne si v jedné z mnoha kavárniček pod slunečník, pochutnává si na exotickém čaji či kávě a občas vyzkouší i nějaký dobrý dortík. Někdy je mu lito, že neměli se ženou žádné děti. Při vzpomínce na manželku se mu zalesknou oči. Prožili spolu spoustu krásných let a teď zůstal sám. Žije už dva roky v Domově pro seniory.

Starší muž žije sám. Ještě když žila jeho žena, tak o víkendu sedli na motorku a vyrazili na výlet. Projezdili spolu celou republiku a Polsko. Když později přišlo dítě, koupili si auto a malé slečně ukazovali krásy naší vlasti. Teď je muž sám. Žena zemřela, dcera má svou rodinu. Tak si začal plnit své sny. Jezdí s místní cestovkou po Evropě. Někdy jen tak sám, někdy s bývalým spolužákem ze základky. Vybírá si autobusové poznávací zájezdy. Případná přeprava trajektem mu ale nevadí. Zato letadlo striktně odmítá. Bojí se.

Postarší žena leží na lůžku a dívá se na pohádku v televizi. Vůbec ale neví, na co se to vlastně dívá. Nerozumí ději. Ale líbí se jí hudba, je taková veselá. Najednou má pod sebou mokro. Netuší proč. Je jí to nepříjemné. Studí to. Žena se začne ošívat. Nesnáší mokro. Mává rukama kolem sebe. Podaří se jí shodit ze stolečku láhev s pitím. Ten hluk ji vyděsí. Žena pláče. Má strach. Přijde ošetřovatelka a začne na vyděšenou ženu pomalu a vlídně mluvit. Když se zklidní, vymění jí mokrou plenu. Žena se začne usmívat. Už je dobře. A zase hraje ta veselá hudba...

Stáří je nevyzpytatelné. Je to jako když vcházíte do neznámého tajemného lesa. Nikdy nevíte, co vás čeká za dalším stromem. Někdy je procházka takovým lesem plná příjemných překvapení. Uvidíte veverku, srnku nebo najdete spoustu krásných hřibů. Jindy je tajemný les plný strašidelných představ. Misto houkání sovy slyšíte hejkaly a z lišky se rázem stane strašlivý vlkodlak....

Stáří dokáže být krásným podzimem života i noční můrou. Nikdo z nás nevi, co na něj vyjde...

Chobotničky nejen pro kulíšky

Na FB mě v roce 2017  zaujala níže zkopírovaná zpráva z novorozenecké JIPky ve FN Olomouc.

DOCHÁZÍ NÁM CHOBOTNIČKY!!!
V poslední době si naše maličká miminka velmi oblíbila háčkované chobotničky, které jsme dostali darem od šikovných maminek. Tyto chobotničky mají děti po celou dobu hospitalizace u sebe, jsou díky nim klidnější, cítí se víc v bezpečí a nakonec si je odnesou domů.
Protože bychom rádi věnovali chobotničku každému, hledáme šikovné ruce, které by nám ji podle návodu zvládly vyrobit.
Za každou snahu DĚKUJEME!!! Nedoklubko 

Podpořena byla zprávou z TV Barrandov Pusťte si ji přesně v časech od 24:25 do 26:32.

Spustila se lavina solidarity s maličkými nedonošenými miminky. Stala jsem se členkou FB stránky Nedoklubka - chobotničky pro kulíšky. Pořádně jsem si přečetla podrobný návod, jak na chobotničky, vzala peněženku a vyrazila na nákup. V galanterce mě paní prodavačka ujistila, že klubka, které jsem si vybrala, jsou v požadované kvalitě. Ona totiž byla informovaná a o háčkovaných chobotničkách pro kulíšky toho věděla opravdu hodně. Fandila tomuto projektu. Odcházela jsem z prodejny velice spokojená a s úsměvem na rtech. No a tohle je výsledek mého snažení, první tři chobotničky:

Ještě mi moc nešly obličejíky

Tady už se lepším...

Domluvila jsem se  předání chobotniček na olomouckou JIP. 

Děje se tak prostřednictvím koordinátorky. 

Ta je zkontroluje a předá na příslušnou JIPku. 

Po sterilizaci budou dělají společnost maličkým bojovníčkům. 

Když je "motám", myslím na ně. 

Sotva přišli na svět, už se musejí strašně moc snažit, 

aby tu mohli zůstat. 

Držím jim pěsti a v nich spoustu štěstí.

Předalo se spousta chobotniček...

  

Tohle jsou chobotničky na přání.

Uprostřed je pro mimčo.

Uprostřed je opět pro mimčo,
po stranách jsou přívěsky.

Tyhle dvě krásky jsem dala kamarádkám,

Jsou to přívěsky na kabelku nebo na klíče.

Letos jsem posílala těchto 5  předpisových  chobotniček

 do nemocnice v Praze.

Budou tam dělat společnost malým drobečkům.

  

Mějte se hezky,

Vaše Chudobka

Unesená Kavalírem

Původně jsem chtěla dát vědět, jak to dopadlo na Dlouhých Stráních, ale to bych nesměla jít s kamarádkou na oběd. Jedeme spolu zítra do Prahy na muzikál Carmen, takže v plánu byla strategie naší dámské jízdy. Jenže v restauraci U Ječmínka to hučelo jako ve včelím úle. Takže do nás vynikající meníčkové špenátovo - kuřecí lasaně vjely během pár minut. A šlo se jinam.

Na úvod hádanka.

V které části kavárny se nacházíme?

Tady je jedna malá nápověda.

Tak co, už víte?

Když se kamarádka po delší době vrátila z WC, myslela jsem si, že ji prohnaly ty lasaně.

Omyl.

Prý běž se podívat na záchodky a vem si foťák...

Teď už asi víte, odkud je ta první fotka s lustrem.

Mimochodem hrála tam příjemná hudba a moc hezky to tam vonělo po květinách.

Krásně čisto

Je libo si odložit kabelku?

Pro každého je nachystaný voňavý, měkoučký maličký ručníček.

Kam s ním? Do stylového koše.

Živá květinka, hašlerky, párátka, prostě servis na jedničku.

V malém úzkém prostoru se mi fotit nedařilo.

Je to mázlé.

Druhá fotka s krémem na ruce nevyšla vůbec.

Zato moje ruce voněly ještě hodně dlouho, jak jinak, po růžích...

Zpět do kavárny, na kterou pěla ódy kamarádčina babička.

Objednaly jsme si tak trochu jinou kávičku. Ve skleničce byl kopeček zmrzliny, my si ho přelily silným expressem. Jak to chutnalo? Kamarádka prohlásila, že jsou to přímo orgie. Já řekla, že je to přímo orgasmus. Chvíli jsme bojovaly sama se sebou a pak to vzdaly a objednaly si tu manu nebeskou ještě jednou. Prostě to nemělo chybu.

Zajímavý interiér. Majitelé vkusně spojili kavárnu a květinářství do jednoho celku.

Před barem

Velikonoční ladění.

K zakoupení i s květináčkem.

Ještě že mě napadlo podívat se, jaký lustr je v kavárně.

Jinak bych si toho motýlího reje asi nevšimla.

Je to tam moc hezké, mému oku velmi příjemně lahodící.

Když jsme dopily svou druhou dávku božské kávičky, domluvily se na itineráři odjezdů a příjezdů na další dny v Praze, chtěla jsem zaplatit. Ještě, že mě kamarádka upozornila na účtenku v deskách. Jinak bych tu pusu asi měla opravdu otevřenou dokořán. Jsem z téhle kavárny doslova unesená. Moc hezké prostředí, milá obsluha, krásně voňavo, výborná kávička...co chtít víc?