Nejsem věřící, alespoň ne v tom pravém, náboženském, slova smyslu. Přesto by se dalo říct, že mám své desatero. Udržuje mě při zdravém rozumu. Umožňuje mi odpočinout si, podívat se na věc z jiné strany, mít radost i z drobností.
1.) Věřím
Věřím v dobro. Věřím v sama sebe. Dalo mi hodně práce, než jsem se to naučila. Nebylo to vůbec snadné. Cesta k sebelásce byla hodně slzavá. Nikdy jsem neoplývala přílišnou sebedůvěrou. Snad jen v práci jsem si víc věřila a věřím. Něco umím a umím to prodat tak, abych druhým pomohla. Pomalu, někdy bolestně, jsem dospívala v manželství. Kluci mě potřebovali. Snažila jsem se ze sebe vydat to nejlepší a vychovat je jak nejlíp umím. Abych se nikdy nemusela za svoje činy stydět. Děti téměř vždycky kopírují chování svých rodičů. V tom dobrém i v tom špatném. Dnes už vím, co znamená okřídlené: malé děti, malé problémy, velké děti, velké problémy...
2.) Pomáhám
Je hodně lidí, kteří potřebují pomoc. Mám ráda svou práci. Ošetřovatelství se stalo mým denním chlebem. Dokážu být empatická. Moc dobře vím, že slova někdy zmůžou víc než léky. Pokud mě zaujme nějaký příběh, na jehož konci je žádost o finanční pomoc, nejsem lakomá. Snažím se staré věci nevyhazovat, ale dávat do sběrných kontejnerů charity. Staré řčení říká pomož a bude ti pomoženo. Na to ovšem nespoléhám. Pomáhám proto, že to tak cítím. Někdy stačí jen málo, pustit sednout někoho v pouličce, přidržet dveře mamince s dítětem v náručí, pustit před sebe k pokladně človíčka s jednou věcí k zaplacení, zablikat světly aby auto z boční ulice mohlo vyjet...
3.) Rodina
Dřív jsem občas byla raději v práci než doma s manželem. Tam jsem měla pocit, že to, co dělám, dělat umím a má to smysl. Časem jsem se naučila mít se víc ráda. Teď rději trávím víkendy s mužem než v práci. Je mi fuk, že mám to menší výplatu. Rodina je pro mě na prvním místě. Život mě i mého manžela tvrdě poučil o tom, jak se během jedné minuty dokáže otočit proti nám. Jsem vděčná, za každou chvilku strávenou se svými syny. Letos budu mít kulatiny. Pozvala jsem na ně i dvě sestřenice z tátovy strany. Nechci, abychom se scházeli jenom na pohřbech. Chci, aby je blíž poznali i kluci.
4.) Přátelství
Moc přátel s velkým P nemám. Zato vím, že se na ně můžu kdykoliv obrátit a že mi pomůžou. A oni taky vědí, že jsem tu pro ně. S Janou a Lenkou jsem vyrůstala. Půjčovaly jsme si oblečení. Vozily sousedovic miminka v kočárku. Chodily spolu na zábavy, pak i na svatby. Loni mě a mého muže obě pozvali do rodiny na oslavu kulatin. Letos v červnu jim to oplatím.
Zdenču mi poslalo samo nebe. Znaly jsme se už dřív, ale teprve vážná nemoc mi otevřela oči, abych konečně uviděla svého anděla střážného. Držela mě nad vodou. Díky ní jsem to všechno snášela líp. Chodily jsme spolu na obědy nebo večeře, do kina nebo jen tak na nákupy.
No a bývalý kolega Štefan mi zachránil manželství. Můj muž na něj nejspíš žárlil. Začal se chovat mnohem líp. Díky Štefanově lásce k přítelkyni jsem viděla, jak se může chlap hezky chovat k ženě. Choval se hezky i ke mě. Bral mě takovou, jaká jsem. Strašně dobře se nám spolu pracovalo. Jeli jsme na jedné vlně. Občas jsme si spolu zašli na večeři. Skoro vždycky i se Zdenčou. Už víc než rok jsem se se Štefanem neviděla. Občas mi písne sms a to je všechno. Vstoupil mi do života, aby mi ho rozsvítil.
5.) Hudba
Hudba je mou součástí. Mám ráda vážnou hudbu, lidové písničky, rock, country, pop... Písničky se mnou jdou od malička. Neprožiju bez ní ani jediný den. Lásku k hudbě mi vštěpoval táta. Hodně mi zpíval, třeba když jsme spolu jeli autem. Jako malá holka jsem znala spustu lidovek a táborových písniček. Hudba odráží mé emoce. Je mi smustno, pustím si rockový ploužák. Je mi veselo, poslouchám nějakou momentální pecku a tančím při tom. Píšu, pustím si instrumentální skladby.
6.) Četba
Když čtu, dokážu se do příběhu vžít. Jako bych se dívala na film. Jsem schopná sedět nad knihou třeba do dvou do rána. Lásku ke knihám mi předala moje máma. Milovala červenou knihovnu.
Na základce jsem díky čtení uměla pravodpis. Prostě jsem viděla, jak to má vypadat. Moje slovní zásoba taky nebyla k zahození, velice snadno jsem se dostala k jádru pudla. S léty je to bohužel tak trochu horší, občas musím vhodná slova hodně hledat...
Když čtu, jsem odstřižená od reality. Jsem v příběhu a unikám před hádkami a jinými radostmi manželského života. Párkrát jsem si dokonce četla místo obligátní bolesti hlavy... Čtou i mí synové. Ne tolik, jako v pubertě, ale čtou. Ten mladší si přál jako dárek herní knihu, jejíž příběh si dotváří pomocí aplikace v mobilu.
7.) Vyrábím
Když byli kluci malí, pletla jsem jim svetry s oblíbenými obrázky. Každoročně háčkuji hračky na vánoční charitativní akci pořádanou FB skupinkou. Posílám vánoční dárečky pro postižené děti, pro seniory do domova důchodců. Také háčkuji chobotničky pro nedonošená miminka. Nějaké hračky se mi podaří prodat, ale víc jich rozdám. Umím to s frivolitkovou jehlou. Vytvořila jsem s ní spoustu záložek do knih a přívěsků. Baví mě i vyšívání, falešný patchwork ze stužek a špendlíků nebo třeba papírové 3D origami. Občas mám pocit, že jsem se narodila ve špatném století. Ale když si sednu a začnu tvořit, všechno ostatní jde stranou. Počítám oka, značím si řady, prostě mám v hlavě jen tu jedinou věc, kterou vyrábím. Když se mi nedaří, začínám znova a znova. Chci, aby byla perfektní. Aby udělala radost.
8.) Jízda na kole
Už na základce jsem jezdila na skládačce okruh Kelčice, Všesovice, Výšovice několikrát týdně. Na volejbalové tréninky
do Otaslavic jsem také jezdila na kole. Kluci s úsměvem vzpomínají na výlet Prostějov - Machocha (a zpět), jak jsem slzavě stávkovala hned cestou tam, na Drahanském kopci. S manželem bereme na tuzemskou dovolenou obě naše kola a podnikáme cyklovýjezdy. Když sednu na kolo, pustím si hudbu, je mi fajn. Vyčistím si hlavu. Utřídím své myšlenky. Vychladnu. Při tom všem dělám něco málo pro svou kondici.Trocha péče o stárnoucí tělo vůbec není k zahození.
9.) Fotím
Pokouším se zastavit čas objektivem foťáku. Památka na to, jak jsme vyrůstali je dnes už úsměvná. Zachytit krásu a jedinečnost okamžiku je umění. Učím se a baví mě to. Jsem žena, takže se ráda pochlubím svými fotkami. Mezi těmi stovkami záběrů se mi jich několik opravdu povedlo. Ráda se probírám starými fotkami a vzpomínám. Nejde žít bez minulosti. Vzpomínky nás utvářejí. Můžeme se z nich poučit. Zachytím prchavý okamžik pro sebe, pro své děti, pro jejich děti. Jednou vezmou fotku do ruky a pokusí se vzpomenout...
10.) Píšu
Sdílená radost, dvaojnásobná radost. Sdílená bolest, poloviční bolest. Když to mám černé na bílém, je to definitivní. Přečtu si to, pojmenuju to a najednou už vím. Tady na blogu mám i odezvu. Když mám bolístku, vypíšu se z ní a vy mi nastavíte zrcadlo. Psaní mě vždycky bavilo. Slohové práce mi nikdy nedělaly problém. Moje fantazie mi při tom hodně pomáhala. Jako správná puberťačka jsem si psala deníček. Psala jsem si dopisy s kamarádkou Magdou. Jezdily jsme spolu na pionýrské tábory. Pak se naše cesty rozdělily. Psala jsem taky s Tomášem, svou první láskou. On mi posílal dopisy na internát. Samozřejmě, že jsem si psala i se svým budoucím manželem. On mi také psal na intr. Jeden by nevěřil, jaký to byl romantický kluk. Nedávno jsem našla pár láskyplných dopisů mámy a táty. Je to můj malý poklad.
