Hvězdička

Dnes jsem jela za naší Ájou docela pozdě, až po 17 hodině. Byl zvláštní soumrak. Pod tmavou oblohou vytvářel zajímavý kontrast úzký světlý modrý pruh. Srpek měsíce proplouval na rozhraní tmy a světla, chvílemi ho nebylo skoro vůbec vidět. Vpravo od něj jasně zářila první hvězdička. A pod touhle nádherou probleskoval spoře svítící hrbitov. Zastavila jsem u něj, jako skoro pokaždé když jedu krmit Áju. Svítící dálková světla mi pomáhala překonat strach. Byla tam docela tma, na hrobech se svítilo jen málokde. Tak jsem našim zapálila svíčky a chvilku si s nima povídala. Možná si řeknete - blázen. Ale mě to pomáhá. Nahlas o samotě jim řeknu co mám na srdíčku. Cítím se potom trochu líp. Vyhodila jsem prázdné kalíšky do kontejneru a chtěla odjet za psem. Ale pohled se mi pořád stáčel k podvečerní obloze. Měsíc i hvězda teď spolu krásně zářili na tmavém pozadí. Světlejší pruh oblohy se rozpíjel do tmy. Mrzelo mě, že nemám sebou foťák. Mobil na tuhle nádheru nestačil.

Místo abych se dál radovala z téhle podívané, přišlo mi líto lidí, kteří toto každodenní stmívání už nikdy neuvidí. Vzpomněla jsem si na mladou paní, sestřičku, která dobrovolně odešla ze života. Pro kterou bytí ztratilo svůj význam.

Přišlo mi strašně líto mladého života, který už není.

Přišlo mi líto matky, která zítra pohřbí své milované dítě.

Přišlo mi líto dětí, které se budou ptát svého tátu proč je tu nechala samotné?

Přišlo mi líto muže, který navždy ztratil svoji ženu.

Doma jsem si sedla k manželovi, objala ho a dala mu pusu.

pak mě napadlo zvláštní srovnání. Život je jako ta dnešní večerní obloha. Tmavé a světlé dny se střídají a prolínají jako světlo za soumraku. Někdy máme tolik drobných zářících radostí, jako svítících hvězdiček obloze. Občas se život zamotá a na cestu nám svítí jen měsíc. Ale přesto víme, že jakmile se vyjasní, bude nám na šťastnou cestu životem svítit jasný měsíc i zářící hvězdy.