Advent

V neděli začal Advent. Zapálila jsem svíčku na vlastnoručně vyrobeném věnečku. Strávila příjemnou chvilku s dospělými syny a manželem. Odsloužila vcelku klidnou noční směnu...

Někdo moudrý napsal, že i cesta může být cíl. Pro mě to platí téměř stoprocentně. Minulý pátek jsem s úsměvem procházela dřevěné stánky na náměstí a nahlížela dovnitř. Samozřejmě že jsem ochutnala moc dobrý vánoční punč. Mám ráda adventní čas, přípravy na vánoce, na štědrý večer. Shnánění vánočních dárků na poslední chvíli a každoroční neuskutečnitelný sen o jejich zakoupení v letních měsících. Ráda chodím kolem oken a balkonů vyzdobených blikajícími světýlky. Když se rozepisují služby na vánoce, nevadí mi tolik štědrá noc, ale spíš štědrý den. Když byli kluci malí a mohla jsem s nimi sdílet to očekávání, co jim Ježíšek nadělí, byla jsem na pokraji blaženosti. Po celodenním půstu oživeném pouze rybí polévkou nebyl problém večeřet dřív a posunout štědrý večer tak, abych stihla noční službu. Oni stejně po rozbalení dárečků měli rozzářené oči jen pro autíčka, bagry a další hračky rozbalené pod stromečkem.

Dnes už jsou obě děti dospělé, ale to vůbec nevadí. Možná si jen víc cením ty chvíle strávené s nimi. Až budou jednou mít svoje rodiny, bude tento krásný čas patřit jejich ženám a dětem.

Vůbec mi nevadí poslouchat v rádiu vánoční písničky. Ani to, že ještě nemám napečeno vońavé cukroví. Ani ne zcela uklizený byt. Všechno se stihne tak jak to má být. Dnes už to vím, že napeču a naklidím včas, když kousíček nastavím den. Tak proč se nervovat, že nestíhám tohle a támhleto.

Vánoce jsou svátky klidu a pohody a budou takové, jaké si je uděláme.

A takhle jsem si je letos předchystala pro svoji rodinu: