Zimní radovánky

Letos si dala paní Zima s příchodem na čas. No, ale už je tu a zimní radovánky můžou vypuknout na plno.
Třeba takové odmetání sněhu před vchodem do domu. To je moc fajn rozcvička. Hezky vstanu před půl patou ráno, protože venku sněží a já jdu dnes na denní směnu. A pěkně v rytmu dělám cestičku až ke společnému chodníku. Je mi přitom hezky teplo. Nasnídám se a frčím do práce.
I vloni, koncem března, jsem si užívala radosti ve sněhu. Jela jsem k tátovi po státní silnici, protože manžel odmítl koupit dálniční známku. Samozřejmě že jsem uklouzla po krajnici a zajela mimo vyjetou stopu. Naštěstí se mi po hezky perné chvíli podařilo vyjet.
Navzdory několika dalším nepříjemným zkušenostem auta vesrus sníh na silnici mám sníh ráda. Když jdu ráno do práce a je čerstvě nasněženo, neubráním se pokušení a vklouznu mimo chodník. Sníh jako by svítil. Pokrývá ho vrstva zářivých světélkujících hvězdiček. Když na něj vstoupím, křupne. V ranním tichu je to zvláštní zvuk. Miluju tohle chození v něm. Najednou vůbec nevadí, že je teprve krátce po 5. hodině ráno, že je víkend a téměř celé město ještě spí, že mě možná čeká náročných 12 hodin péče o nemocné lidi. Prostě jdu a dělám křupavé stopy.

Zkouška

Dnes dopoledne v 11 hodin jsem měla zkoušku z anestezie a resuscitace.
Budík mi po noční službě zahrál v 10 moji oblíbenou La passion. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Se zalepenýma očima jsem doklopýtala na záchod a do koupelky. Pak mi došlo, že jdu na zkoušku. Rychle vybrat oblečení, nezapomenout index, sednout do auta, bez nehody dojet, zaparkovat co nejblíž nemocnice tak, abych 10:45 čekala na chodbě s ostatníma holkama - nemožné hned, zázraky na počkání. Cestou jsem myslela, že je to má poslední hodinka. Nejdřív se mi rozbouřily střeva. Bolestí jsem nahlas vyjekla a prudce se přitom opřela do sedačky. Málem jsem přitom rozdrtila volant. Když to konečně přestalo, neslyšela jsem blinkr při odbočování. To mi tak zběsile bušilo srdíčko. V duchu jsem si říkala, je to jen nervozita, učila ses, to dáš. Samozřejmě jsem dorazila s 5 minutovým zpožděním. Stejně se na zkoušejícího pana doktora čekalo. Po vstupu do učebny nás nechal vytáhnout si dvě otázky. Já si z resuscitace vylosovala intoxikaxe a z anesteziologie regionální anestezii. Trochu se mi ulevilo. Na chvilku. Protože jakmile jsme začala psát přípravu, obavy se vrátily. První šla maminak od dvojčat. Měla to hezky uspořádané, odpovídala stručně a věcně. Vypadalo tak jednoduše. Dostala za A. Druhá to měla taky dobře seřazené a taky vyfasovala za A. Nastoupila jsem já. Začátek ještě ušel. Rozdělila jsem regionální anestezii, řekla kde se využívá. S používanými anestetiky mi muselo být trochu pomoženo, ale vcelku byl spokojený
- dal mi B. Intoxikace byla daleko horší. Plavala jsem od začátku. Potápění začalo na léčbě. Při mé odpovědi, že toxické látky v těle rozředíme se pan doktor pousmál, napověděl mi správnou odpověď. Jenže moje výstavní okno mi nedovolilo zareagovat. Po konstatování, že tato otázka mi nesedla, jsem měla srdíčko opět až v krku. Bušilo jako o závod. Vyletím, proletělo mi hlavou. Hodný zkoušející mi nabídl, jestli nevadí celkové hodnocení za D. Ten padající balvan muselo být slyšet úpně všude. Poděkovala jsem, usmála se a zavřela za sebou dveře. Mrzímě, že jsem nedokázala prodat svoje vědomosti. Ale mám zkoušku za sebou. Moje svědomí je čisté. Připravala jsem se poctivě, jenom to okno kdybych dokázala včas zasklít...:-)

Láska na všechny pády

1. pád - kdo, co?

Láska, jedna ze základních lidských potřeba. Milovat a být milován.

2. pád - bez koho, čeho?

Bez lásky se nedá žít. Bez lásky se růžový život rázem znění v šedivé přežívání. Dny jsou dlouhé a noci nekonečné.

3. pád - komu, čemu?

Lásce se nedá poručit. Buď je, nebo není. Život prožitý v lásce je nádherná pohádka. Lásce se daří tam, kde o ni dobře pečují. má ráda hýčkání. Moje máma říkala: "Když něco chceš, musíš pro to něco udělat."

4. pád - koho, co? Lásku dostávat od milované osoby je moc hezký pocit. Je naprosto jedno, jestli láska proudí mezi mužem a ženou, mezi dvěma ženami nebo dvěma muži. Klasik řekl: "Než milovat, krásnější je býti milován."

5. pád - oslovujeme, voláme

Lásko! Tak takhle začíná manžel, když něco potřebuje. Pokračuje také něžně:"Broučku, beruško, sluníčko sedmitečné." Když jen tak postávám a vyčkávám, ozve se jeho rozesmáté: "Tak kurňa herdek babo, kde jsi? "

6. pád - o kom, o čem?
O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Poznali jste?

7. pád - s kým, s čím?
S láskou přicházíme na svět. Okamžitě milováni rodičema. Bezpodmínečně. Se všemi svými chybami. Ruku na srdce, mohou i oni vždy počítat s naší bezpodmínečnou láskou?

Jedu proti stresu.

Už toho všeho mám vážně dost!
Valí se to na mě jako velká voda.
Nepříznivá diagnóza na očním - vysoké hodnoty nitroočního tlakupo náhodném změření na praktikách ve škole, ověření pořádným očním vyšetřením s nepříznivým závěrem: snad počínající zelený zákal nebo oční hypertenze, kontrola s eventuelním dalším dovyšetřením počátkem března.
Na zubním paní doktorka rozhodla, že mi zbudou jen 2 stoličky, ostatní budou brzy minulostí a dala mi vybrat mezi fixní zubní náhradou, můstkem a implantáty, popřípadě kombinací všeho.

V neděli jsem se pohádala s manželem,chtěl se usmiřovat v nekřesťanskou ranní hodinu když jsem měl nejvíc pilno spát, no a nebaví se se mnou dodnes. Ani oběd si ode mne nevzal. Nechal ho ležet na stole.
Učení se na zkoušku z ARIPu (ARO péče a resuscitace) mi také zrovna nejde do hlavy. Je to dost těžké. Na zkoušku jdu v pondělí po noční.
Tak jsem prostě dneska řekla a dost! Sedla jsem na rotoped a zuřivě šlapala. Najela jsem 10 km. A dokonce jednu chvíli můj tep ukazoval 140 za minutu. Což znamená aerobní cvičení a spalování. Zítra jedu zase. Je to příjemný relax. Cítím se teď líp. Problémy jako by se smrskly. Endorfiny (nebo co je to za potvůrky) se vyplavily a mě je tak nějak blaze. Dnes jsem jela P1, což je základní program s maximální délkou 30 minut. Vydržela jsem 20 minut, ale přidala jsem si zátěž na stupeň 3. Uvidíme, jestli překvapím sama sebe a podaří se mi aspoň trochu zformovat tu moji neforemnou postavu.

Kaleidoskop

Přesto, že už je po vánocích, pustila jsem se do úklidu. Moje mejlová schránka byla plná nepřečtených zpráv. Většinou se jednalo o reklamy, nebo takové ty řetězové přeposílací legrácky typu: když to nepřepošleš alespoň 10 leden, budeš mít dalších 10 let jenom smůlu :-) Ovšem našla jsem tam opravdové skvosty, mezi nimy i kaleidoskop. Nebo chcete-li krasohled. Jako malá jsem jich několik vlastnila. Bavilo mě koukat do kukátka kouzelné trubičky a pozorovat měnící se barevné tvary. Kamínky uvnitř se při otáčení kaleidoskopu přesouvaly z místa na místo a vytvářely fascinující obrazce. Co kukátko, to jiné barvy, jiné velikosti kamínků a tím pádem i jiné finální tvary.

Dnes se tahle hračka asi už nevyrábí. Nebo ano?

Zdroj:http://zmrzlina-misa.cz/retro/co-se-zmenilo/hracky/80-krasohled/

Noc

Každičký den přichází po dni noc. Mám ráda dny naplněně užitečnem. Ráda dělám smysluplné věci. Večer, když zalehnu do postele, zavrtám se do peřiny, zavřu oči a usínám. Než mě pohltí spánek, sním. Od malička. Prostě zavřu oči a usilovně myslím na své přání. Nejdřív jsem si nechala zdát pohádky. Stala jsem se zakletou Růženkou čekající na princův polibek. Sněhurkou bydlící u trpaslíčků. Popelkou trpící pod macešinou krutostí. Později se mi občas do snů vkrádala smrt. Nedokázala jsem si představit, že bych se dožila 10. narozenim. Po jejich oslavě sen zmizel navždy. Puberta si také s mou představivostí hezky pohrála. Sny měly erotický náboj. Když se mi narodily děti, padala jsem večer do postele tak unavená, že sny přicházely jen vyjímečně. A nebyly zrovna příjemné. Třeba po mámině úmrtí jsem chodila hřebenovou túru po úzké cestičce a pode mnou byl strmý sráz. Chtěla jsem šlápnout vedle a spadnout někam dolů, ale vždy jsem se probudila.

Jak kluci rostli, nočních snění přibývalo. Ve tmě za zavřenými víčky ožíval příběh šťastné rodiny s milujícím manželem. Když pak v reálu onemocněl, vysnila jsem si jeho pochopení a zklidnění. Noc byla moje přítelkyně nejvěrnější. Potom přišel do mého života pan S a obrátil ho vzhůru nohama. Ze snů se postupně vytratil neznámý muž a nahradil ho můj manžel. Náš vztah se hodně zlepšil a jsem za to moc ráda. O čem sním teď? Ráda čtu. Pokud mě příběh zaujme, dokážu ho prožívat s postavami jakoby uvnitř knihy. V noci pak sním o tom, že já jem ta, která Zbožňuje New York, najde Duhového hada nebo se stávám na prchavý okamžik noci Lékařkou v pekle na zemi.

Dobrou noc a hezké sny.

Psychologie - pokračování

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Před několika dny jsem se vám zde svěřila, jam mi bylo pomoženo od pavoučí fobie.

V neděli mě a manžela pozvala jeho máma na oběd - švagrová upekla husu se zelím a knedlíkem :-) Byla vynikající. Chlapi ji zapily pivem. Až jim trochu vytrávilo, dali jsme si bezlepkovou jablečnou buchtu. Někteří s kávou, někteří s Carem. Čas ubíhal rychleji než bychom chtěli a protože mě věčer čekala noční směna, po čtvrté hodině manžel zavelel k odjezdu.

U garáže jsem vystoupila z auta a otevřela vysouvací dveře. Při pohledu na zeď se mi podlomily kolena. Zeď na straně řidiče okupoval asi 10 cm veliký, chlupatý, tmavý pavouk. Zaječela jsem a udělala krok vzad. Manžel vylezl z auta aby zjistil, proč hysterčím. Prohlásila jsem, že buď zajede do garáže on, nebo auto bude parkovat venku, protože já vedle NĚHO neprojdu. Nahlédl dovnitř, hvízdl a couvl. On se totiž pavouků štítí. Když viděl, že se klepu jak osika, statečně vlezl do auta a zajel do garáže. Vystupoval čelemk autu, aby se na NĚJ nemusel dívat. Doma jsem se s bušícím srdcen v krku odemykala dveře do bytu a svítila si mobilem na vypínač. Co kdyby tam BYL? Samozřejmě že nebyl. Z toho rozrušení se mi najednou chtělo na malou. Na wc máme občas takové ty nohaté pavoučky. Měla jsem strach, co to se mnu udělá, kdyby tam zdrovna nějaký byl. Samozřejmě že se tam jeden malinký zatoulal. Rozplakala jsem se. Potichu, aby to manžel neslyšel...

Dnes je středa. Měla jsem v sousedním městě konzultace ohledně bakalářské práce. Bylo to tak na hodinku. Kdybych jela busem, ztratím minimálně 3 hodiny, autem je to o hodinu míň. Ale znamenalo to jít do garáže. Cestou k ní jsem si pořád říkala, přece nezahodím, co mě pan S naučil. V garáži žádný osminožec nebyl a já znovu vyhrála nad svým strachem. A ta konzultace dopadla výtečně.

Zdroj obrázku

Psychologie

Už jako malé dítě jsem se hrozně bála pavouků. Byla to přímo fobie.

Jednou na hřišti dali kluci do krabičky od sirek pavouka a honili mě s ním. Běhávala jsem naštěstí hodně rychle. Na hřiště mě pak dlouho nikdo nedostal :-)

Mámina kamarádka za totality sehnala ručně drhaný obrázek na zeď. Provázkový pavouk zavěšený v krásném dřevěném rámu. Máma si ho pyšně pověsila do chodby. Když jsem ho uviděla, měla jsem veliký problém kolem něj projít. Dělala jsem takový tyjátr, že pavouka nakonec nahraadila sova :-)

V prváku na internátě si moje milá spolubydlící, která sama měla fobii z hadů, usmyslela, že na mě vyzkouší skákacího gumového pavouka. Nikdy na tento hrůzný zážitek nezapomenu. Děs, se kterým jsem se musela poprat byl otřesný :-)

Časem si člověk zvykne na všelicos, já si zvykla na pavouky. Strach z nich nezmizel, jen se scvrkl.

Když k nám nastoupil do práce mladík S, netušila jsem, že právě on obrátí můj život vzhůru nohama. Dostal jsem ho na starost a zaučovala ho. Po pracovní stránce jsme jeli na jedné vlně porozumění. Prostě jsme si dokonale sedli. On mi tolerantním chováním ke své slečně ukazoval jak to může být mezi dvěma hezké. Měl jednu chybku. Choval sklípkana. Občas mi o osminohé slečně Elisabetce povídal. Jak k ní přišel o jejím prvním svleku, jak ji krmí (brrrr), jak ji přijala jeho dvounohá láska. Fotku Betynky má uloženou v mobilu. Je hezká, černá s bílýma "ponožkama". Podat mu zvonící telefon? Nikdy! :-) Jednou mi vyprávěl o své mámě. Měla taky strach z pavouků, do té doby než jí nechal doma hnědého sklípkana a odjel na delší dobu pryč. Musela se o něj postarat aby neuhynul a tak se postupně naučila nebát se ho.

Po pár měsících jsem doma občas zavraždila pavouka, aniž by o tom musel slyšet celý barák, potažmo ulice :-)

Dokonce jsem prolistovala časopis s fotkama pavouků :-) Fobie se díky nenásilnému rafinovanému psychologickému přístupumého mladíka S. měnila ve strach. No a když moje hlavinka pochopila díky tehdy asi 5 letému Martínkovi, že ten jeho gumový pavouk mě opravdu nekousne, byl i se strachem ámen :-)

Živého ani mrtvého pavouka bych do ruky nevzala ani za nic. Ale hračky ani obrázku se už nebojím. Dívám se na netu na obří sklípkany a jsem schopná obdivovat jejich barevnou krásu :-)

Tomuhle já říkám psychologie v praxi :-)

Inspirace

Inspirace je pro mě hnací motor. Něco, co mě nakopne k další činnosti. Vlastně někdo. Už je to nějaký ten pátek, co jsem chodila do práce s nadšením a ráda. Vůbec mi nevadilo vstávat brzy ráno a usilovně pracovat mnohdy víc než 12 hodin. Když jste ve dvojici s člověkem, se kterým si rozumíte i beze slov, je to paráda. Úsměv vám ze rtů vůbec nemizí. Co na tom, že přestávky na kávu nebo jiné občerstvení jsou kratičké. Ani únava není tak velká. Děláte to, co vás naplňuje. Svoji práci mám ráda pořád, jinak bych ji snad ani nemohla dělat. Jen se mi po odchodu toho inspirativního človíčka občas vstává trochu hůř. Jsme vcelku dobrý kolektiv a hodně si vycházíme vstříc. Přesto se s někým prauje líp, s někým hůř. Pro někoho můžu být ta, která to "moc žere". Někdy mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny. Je nás málo, nakládá se nám na bedra stále víc povinností a ohodnocení tomů ani zdaleka neodpovídá. Ale tohle je asi v každém zaměstnání podobné.

Bylo by nádherné, kdybychom se my stali inspirací pro další pracovníky.

Aby se pacienti mohli těšit na všechny, nebo aspoń většinu sester a nemuseli se bát, kdo dnes bude mít denní...

P.S.: Snad za tuto úvahu nedostanu padáka... :-)

Zvesela :-)

Do Nového roku je poteba vstoupit zvesela:-)

Písničku, kterou asi všichni znáte, doprovází obrázky, které také jistě všichni znáte, ale ten text pod nima.... :-)