Inspirace

Inspirace je pro mě hnací motor. Něco, co mě nakopne k další činnosti. Vlastně někdo. Už je to nějaký ten pátek, co jsem chodila do práce s nadšením a ráda. Vůbec mi nevadilo vstávat brzy ráno a usilovně pracovat mnohdy víc než 12 hodin. Když jste ve dvojici s člověkem, se kterým si rozumíte i beze slov, je to paráda. Úsměv vám ze rtů vůbec nemizí. Co na tom, že přestávky na kávu nebo jiné občerstvení jsou kratičké. Ani únava není tak velká. Děláte to, co vás naplňuje. Svoji práci mám ráda pořád, jinak bych ji snad ani nemohla dělat. Jen se mi po odchodu toho inspirativního človíčka občas vstává trochu hůř. Jsme vcelku dobrý kolektiv a hodně si vycházíme vstříc. Přesto se s někým prauje líp, s někým hůř. Pro někoho můžu být ta, která to "moc žere". Někdy mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny. Je nás málo, nakládá se nám na bedra stále víc povinností a ohodnocení tomů ani zdaleka neodpovídá. Ale tohle je asi v každém zaměstnání podobné.

Bylo by nádherné, kdybychom se my stali inspirací pro další pracovníky.

Aby se pacienti mohli těšit na všechny, nebo aspoń většinu sester a nemuseli se bát, kdo dnes bude mít denní...

P.S.: Snad za tuto úvahu nedostanu padáka... :-)