Psychologie - pokračování

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Před několika dny jsem se vám zde svěřila, jam mi bylo pomoženo od pavoučí fobie.

V neděli mě a manžela pozvala jeho máma na oběd - švagrová upekla husu se zelím a knedlíkem :-) Byla vynikající. Chlapi ji zapily pivem. Až jim trochu vytrávilo, dali jsme si bezlepkovou jablečnou buchtu. Někteří s kávou, někteří s Carem. Čas ubíhal rychleji než bychom chtěli a protože mě věčer čekala noční směna, po čtvrté hodině manžel zavelel k odjezdu.

U garáže jsem vystoupila z auta a otevřela vysouvací dveře. Při pohledu na zeď se mi podlomily kolena. Zeď na straně řidiče okupoval asi 10 cm veliký, chlupatý, tmavý pavouk. Zaječela jsem a udělala krok vzad. Manžel vylezl z auta aby zjistil, proč hysterčím. Prohlásila jsem, že buď zajede do garáže on, nebo auto bude parkovat venku, protože já vedle NĚHO neprojdu. Nahlédl dovnitř, hvízdl a couvl. On se totiž pavouků štítí. Když viděl, že se klepu jak osika, statečně vlezl do auta a zajel do garáže. Vystupoval čelemk autu, aby se na NĚJ nemusel dívat. Doma jsem se s bušícím srdcen v krku odemykala dveře do bytu a svítila si mobilem na vypínač. Co kdyby tam BYL? Samozřejmě že nebyl. Z toho rozrušení se mi najednou chtělo na malou. Na wc máme občas takové ty nohaté pavoučky. Měla jsem strach, co to se mnu udělá, kdyby tam zdrovna nějaký byl. Samozřejmě že se tam jeden malinký zatoulal. Rozplakala jsem se. Potichu, aby to manžel neslyšel...

Dnes je středa. Měla jsem v sousedním městě konzultace ohledně bakalářské práce. Bylo to tak na hodinku. Kdybych jela busem, ztratím minimálně 3 hodiny, autem je to o hodinu míň. Ale znamenalo to jít do garáže. Cestou k ní jsem si pořád říkala, přece nezahodím, co mě pan S naučil. V garáži žádný osminožec nebyl a já znovu vyhrála nad svým strachem. A ta konzultace dopadla výtečně.

Zdroj obrázku