Cestuji tedy čtu

Ráda cestuji na kole a pozoruji při tom přírodu. Jako dítě jsem milovala jízdu vlakem. Líbilo se mi, jak se všechno kolem blíží a pak vzdaluje. A taky zvuk jízdy, pravidelný, uspávající.
Pak jsem povyrostla, objevila svět knih a v jejich příbězích začalo moje cestování v čase. Jedny z prvních příběhů, které jsem přímo shltla, byly Werneovky. Patnáctiletý kapitán, 20 000 mil pod mořem, Pět neděl v balóně, Tajuplný ostrov... Následovaly Příběhy Tazrana, pána opic. Vzpomínám na těšení se před vyjitím dalšího sešitku s jeho novými dobrodružstvími. Nesmím zapomenout na knihy Karla Maye o Vinnetouovi a jeho pokrevním bratrovi Old Shatterhandovi. Filmová zpracování sledovaná v malém vesnickém kině, kde byla i moje platonická láska Mirek (který nejspíš měl o mé existenci jen mlhavou představu) způsobila, že já jsem se na plátně převtělila do role Vinetoua a jemu přisoudila roli Old Shaterhanda. Jednu dobu jsem ke čtení strhla i svého mažela. Mistrně vypřávěné eskapády čtyř mušketýrů Athose, Portose, Aramise a d°Artagnana v knihách Alexandra Dumase nás oba přitáhly do místní knihovny. Jednou v televizi dávali film Řeka bohů, holky z práce o něm mluvilly s nadšením. V programu psali, že byl inspirován dílem Wilbura Smitha. Po přečtení všech tří dílů Řeky bohů se mi filmové zpracování sice líbilo, ale knihy byly lepší. Přelouskala jsem i celé ságy rodin Balanteyů a Courtneyů. Jednu knihu za druhou, takjak byly napsány, aby mi děj hezky navazoval. Jen kniha Zlatá liška nebyla dlouho dostupná, takže jsem ji přečetla až úplně poslední. Film Pobřeží v plamenech, natočený také podle knižní předlohy W. Smitha, v mém hodnocení dopadl o kousíček lépe než zmiňované Řeka bohů.
Tohle bylo, pořád je a doufám že i zůstane moje cestování časem. Při čtení s hrdiny prožívám každý okamžik. Vnořím se do vyprávění a nechám se vtáhnout do atmosféry děje, místa i doby. Nemusí jít bezpodmínečně o knihu. Díky blogování mám kamaráda (snad se za to označení kamarád nebude zlobit) , který nejen mě ve svých příbězích dokáže vtáhnout do jeho reality. Čtu a přitom se procházím v židovských uličkách, stává se ze mě voayer když přihlížím prvnímu polibku dvou zamilovaných, tečou mi sliny při jeho popisování holandského pečiva.
P.S.

Letos na vánoce mi Ježíšek nadělil tři knížky. Asi jsem byla celý rok hodná a nezlobila.