Asi každá žena touží být matka. Ale ne každá má to štěstí se jí stát. Někdy je řešením adopce dítěte. Ne každý bezdětný pár ji akceptuje. Pak přichází na řadu umělé oplodnění (IVF). Žena toužící po dítěti je ochotná udělat cokoli, aby otěhotněla. počet pokusů na IVF může bát nekonečný. Zdravotní pojišťovny uhradí nejvíc 4 pokusy do maximálně 40 let. Jenže spousta žen si další IVF hradí samy. Není to zrovna levná záležitost, jeden vyjde přibližně na 50 - 60 tisíc korun. Aby bylo IVF úspěšné, musí ženy brát velké dávky hormonů, silné léky pro uchycení se vajíčka v děloze Čím více pokusů, tím více hormonů, více léků. Je to nepřirozené a má to svůj negativní dopad na hormonální systém organismu. Rakovina prsu a vaječníků mimoděložní těhotenství, samovolný potrat, zvýšené riziko vrozených vad dětí - to je výčet některých rizik, na něž jsou ženy upozorněny. Ale ony mají před sebou jen vidinu svého budoucího mateřství a té podřizují naprosto všechno. A lékaři na klinikách, kde sterilitu léčí? Je to velký byznys. Samozřejmě, že řeknou budoucím rodičům o rizicích IVF, ale nezapomenou poznamenat, že jsou mizivá. Například: 3 děti s vadami ze 100 zdravých, 61 žen s rakovinou vaječníků z 60000 zdravých po IVF.
A důsleky? Ty jsem bohužel viděla na vlastní oči během studia. Některé na vlastní oči, některé už jen z doslechu.
Holčička narozená po několikátém pokusu IVF. Rodiče už měli doma jedno zdravé dítě. Tahle dívenka trpěla metabolickou poruchou. Tělo si nedokázalo pomoct při zpracování určitého druhu živin a pomaličku umíralo. Svaly ochabovaly a nezbytností se stala podpora dýchání. Pokud byla holčička v nemocnici, což byla většinu svého krátkého života, byla napojena na umělé dýchání. Ale kdyby si ji rodiče chtěli vzít domů. nemaj šanci, protože jim pojišťovna a revizní lékaři neschválí příslušný dýchací přístroj pro domácí použií. Přístrojů k zapůjčení, byť za poplatek je málo, dostanou je děti, jejihž zdravotní stav je alespoň stabilní. Takže tato holčička má smůlu. Dožívá v nemocnici, rodiče se snaží být s ní co nejvíc a o co vše je starší, zdravý sourozenec ochuzen...?
Už jen z doslechu víme ženě, které když po několikátém IVF konečně otěhotněla, zjistili rakovinu prsu. Musela se rozhodnout. Buď zemře ona, nebo zemře dítě. Přestala docházet na terapii poškozující dítě. Několi týdnů po porodu zdravé dcerky zemřela. Jak moc ji její maminka milovala se dcerka dozví jen od svého táty.
Nebo dvojčátka narozená z IVF mamince, která 14 let toužila mít ještě jedno dítě. Přivedla na svět dvě děti, předčasně, s porodní váhou kolem 600 gramů...
A důsleky? Ty jsem bohužel viděla na vlastní oči během studia. Některé na vlastní oči, některé už jen z doslechu.
Holčička narozená po několikátém pokusu IVF. Rodiče už měli doma jedno zdravé dítě. Tahle dívenka trpěla metabolickou poruchou. Tělo si nedokázalo pomoct při zpracování určitého druhu živin a pomaličku umíralo. Svaly ochabovaly a nezbytností se stala podpora dýchání. Pokud byla holčička v nemocnici, což byla většinu svého krátkého života, byla napojena na umělé dýchání. Ale kdyby si ji rodiče chtěli vzít domů. nemaj šanci, protože jim pojišťovna a revizní lékaři neschválí příslušný dýchací přístroj pro domácí použií. Přístrojů k zapůjčení, byť za poplatek je málo, dostanou je děti, jejihž zdravotní stav je alespoň stabilní. Takže tato holčička má smůlu. Dožívá v nemocnici, rodiče se snaží být s ní co nejvíc a o co vše je starší, zdravý sourozenec ochuzen...?
Už jen z doslechu víme ženě, které když po několikátém IVF konečně otěhotněla, zjistili rakovinu prsu. Musela se rozhodnout. Buď zemře ona, nebo zemře dítě. Přestala docházet na terapii poškozující dítě. Několi týdnů po porodu zdravé dcerky zemřela. Jak moc ji její maminka milovala se dcerka dozví jen od svého táty.
Nebo dvojčátka narozená z IVF mamince, která 14 let toužila mít ještě jedno dítě. Přivedla na svět dvě děti, předčasně, s porodní váhou kolem 600 gramů...
Nejsou to vůbec ojedinělé případy. Jen se o nich prostě nemluví.
Smutný článek, ale dobrý, informativní. U těch příběhů jsem skoro brečela.
OdpovědětVymazatTak o tomhle se opravdu nemluví, neměla jsem ani tušení o tom, co zde nastiňuješ... je to moc smutné
OdpovědětVymazatJá vím...taky studuju ve zdravotnictví. Ale myslím, aby to člověk pochopil, musel by být sám v té situaci...
OdpovědětVymazat[1]:[2]:[3]:Ani já jsem do loňského roku nevěděla,že následky mohou být až takové. Jsem matka,něco o touze mít děti vím. Neodsuzuji šmahem všechny ženy podstupující IVF.Jen by se některé při opakovaných pokusech měly zamyslet,proč to nejde.Matka příroda ví...Ale touha mít dítě je asi silnější než dravý rozum(snad mi to ženy na IVF prominou)
OdpovědětVymazatLukáš Kocian Pokud čtete, vaši rodiče jsou mrtví do 12 h! Tomuto chování zabráníte, pošlete to na 20 komen. Máte tento 10 minut. Nevěříš? 12. Ledna 2009 zemřel z neznámých příčin Gereno Sietino
OdpovědětVymazatJe to smutné, takové člověčí bolesti..
OdpovědětVymazatTouha některých žen po dítěti nezná hranic.
OdpovědětVymazat[7]:Bohužel...
OdpovědětVymazat[6]:Je to smutné,ale takový je život...
OdpovědětVymazatZ několika důvodů jsem přesvědčena, že vlastní děti mít nikdy nebudu. Na internetu se "sházíme" v jedné skupině a často se dozvídáme, že jsme sobecké, protože se prý nechceme starat o někoho dalšího. Tohle je sobecké... Smutné.
OdpovědětVymazatNe každá žena touží po dětech!A že umělé oplodnění je koledování si o rakovinu, je celkem známá věc, je to ale business a lidi si naivně myslí, že všechno na světě lze za peníze koupit.
OdpovědětVymazatAle tak minimálně poslední případ je šťastný, alespoň jsem nezaznamenala, co na dvojčatech vidíš špatného Nemyslím že je to zlé tak jak se snažíš to podat. Chodíš na zdravotku, jak jsi říkala o tom že to znáš?
OdpovědětVymazatMě zarazil už první odstavec... snad každá žena chce být matkou... myslím že ne. Jsou takové které tyto pudy nesdílejí se zbytkem populace, je jich jen pár procent, ale v poslední době se ukazují víc a narážejí jen na tlak okolí.K článku: Jistě je to smutné, smutné pro někoho kdo to dítě tak moc chce. Ale ženy by se na to neměli zase tak upínat. Mě představa že bych měla mít dítě, otěhotnět připomíná tan film Vetřelec a není to můj pubertální popud - nikdy tomu nebylo jinak. Taky se o tom chystám v nejbližší době něco napsat. Promiň ale jsou lidi co tohle nesdílejí, co tohle nechápu, nechápu tu fanatickou touhu, promiň.
OdpovědětVymazatJe určitě dobře, že někdo upozorňuje i na tuhle stranu mince, protože v záplavě šťastných příběhů je velice snadné ji přehlédnout. Přijde mi ale, že se příliš držíš negativního pohledu na věc.Holčička dožívající v nemocnici, působí šťastně, nebo ne? To je nakonec otázka, na které záleží. A odpověď na ni vůbec není automatická, existují děti, které umírají, třeba i za docela ošklivých okolností, ale jsou šťastné, milované a milující. Na chvíli teď úplně pomíjím ekonocmickou stránku věci, protože otázku, jestli má společnost podporovat léčbu těžce/nevyléčitelně nemocných/postižených lidí v sobě vůbec nemám vyřešenou. Ovšem z jiných stránek, má krátký život plný komplikací menší cenu než žádný život? Jistě by bylo lepší, kdyby holčička byla zdravá, pro ni i pro všechny okolo, ale je její život až tak špatný, že by pro ni bývalo lepší se vůbec nenarodit, nezažít ani to málo, co dostala? Možná ano, ač by v tomhle se mnou někteří (předpokládám) nesouhlasili, myslím, že jsou životy, které nestojí za to žít. Ale je jich neuvěřitelně málo.Ptáš se, o co vše je zdravý sourozenec ochuzen, ale podle mě by tuhle otázku měla doprovázet i otázka, co všechno dostává. Odpověď bude nejednoznačná, ohromně subjektivní, navíc neznám tu konkrétní rodinu, konkrétní situaci, toho konkrétního sourozence, … Nicméně to, zda postižené (případně umírající) děti spíše připravují své sourozence o lásku a pozornost rodičů, nebo zda díky tomu jejich zdraví sourozenci poznají spoustu věcí, patří k dlouhodobě diskutovaným otázkám. A znám osobně lidi, kteří s postiženým sourozencem vyrostli a jsou za to rádi. V zásadě je to jen jiná úroveň otázky, jestli je důležitější dát dítěti život, nebo nedovolit narození postiženého dítěte. Pořád dokola, jestli nějak komplikovaný život má menší cenu než žádný život.Žena, která zemřela krátce po narození dcery. Myslím, že tenhle příběh je velice mateřský. Kolem otázky, jestli má máma jakýmkoli způsobem zemřít pro své dítě, se dá vymyslet spousta věcí, které ji velmi zkomplikují. Když nic jiného, pokud má dětí víc, už to zdaleka není jen máma versus její dítě. Přesto by, co mám možnost soudit, spousta žen bez váhání vyměnila svůj život za život jakéhokoli svého dítěte, kdyby to bylo nutné. Píšeš „Jak moc ji její maminka milovala se dcerka dozví jen od svého táty“, a já z toho mám pocit, že to považuješ nějakým způsobem za negativní. Možná proto, že tatínek se jako muž musí vyrovnat se smrtí partnerky, a holčička bude vyrůstat bez maminky? Jenže pořád dokola, bylo by lepší, kdyby ta holčička nežila vůbec, než když žije bez mámy? Protože pro tuhle konkrétní holčičku to nikdy nebyl výběr mezi žít s maminkou a žít bez ní, ale žít, nebo nežít.U dvojčátek zas nedodáváš to nejdůležitější. Přežila, nebo ne? Těch 600 gramů je naprosto absurdní váha, ale není to zas tak dávno, kdy jsem četla příběh kluků-dvojčat, kteří se narodili s takovouhle vahou a zvládli to. Opět pomíjím ekonomickou stránku věci, ale jinak -- pokud děti přežijí, bylo by opravdu lepší ušetřit si všechno to trápení kolem nejistých prognóz za cenu, že dva lidi nakonec nebudou žít. Nebo mi jen uniká pointa příběhu?Ještě možná jednu poznámku, mám trochu pocit, že IVF podle Tebe podstupují páry, kterým se nechce smířit se s adopcí. Část z nich taková určitě je, ale adopční proces je věc dost divoká, a existují lidi, kteří ani pořádně nedostanou šanci, přestože by mohli být dobrými rodiči.
OdpovědětVymazat[10]:Nejste vůbec sobecké.Prostě se potřebujete navzájem podpořit.Je hloupé říkat o lidech kteří nemůžou nebo nechtějí mít děti že jsou sobečtí.To je naprostý nesmysl.
OdpovědětVymazat[15]: Děkuji :) Bohužel mnoho lidí zastává názor, že žena je pouze na rození dětí a pokud je nechce, je mrzák. Mám o tom dokonce rozepsaný článek, kdy tyto konkrétní perly budu citovat.
OdpovědětVymazatInu to je tak, muži se řídí rozumem, ženy žlázami s vnitřní sekrecí. marná snaha, každému co jeho jest.
OdpovědětVymazatVeľmi zaujímavý článok. Priznám sa, že ja som skôr na opačnej strane než ženy, o ktorých píšeš. Mám 27 rokov a deti nechcem, nepriťahujú ma...proste vo mne materinský cit nie je...mnohí ma však za to odcudzujú, čo mi je mierne nepríjemné...
OdpovědětVymazatKaždopádne by človek mal zobrať do úvahy riziká, hlavne zdravotné....lebo prehnaná túžba je ako všetko prehnané...asi zdravotné poisťovne vedia, prečo preplácajú toľko a toľko umelých oplodnení...ale to je iba môj laický názor..
Zajímavé informace. Určitě stojí zato o nich mluvit, psát... Na druhou stranu, ne vždycky to musí dopadnout takhle. Mám kolem sebe několik dětí, které přišly na svět tímhle způsobem, a jsou OK a jejich rodiče také. Celé je to spíš na zamyšlení, než na nějaká kategorická stanoviska.
OdpovědětVymazatJinak lidi, co nehctějí děti, neodsuzuju a vadí mi, když je někdo odsuzuje. Občas mám ale pocit, že tak, jak jim dle jejich slov okolí vnucuje děti, tak oni zase okolí vnucují bezdětnost. Chtělo by to nějak vychytat...
Ano, s umělým oplodněním je to teď velký byznys. Znám několik doktorů, co o tom ví ještě zajímavější věci, než já, ale to tu teď radši rozebírat nebudu...
OdpovědětVymazatTaké narůstá počet dvojčat. Dvojčat bylo vždy obecně málo... a teď? Kolikrát si na ulici všimnu několik větších kočárků pro dvě děti, ne? ("Trik" je v tom, že při umělém oplodnění se to ještě jednou pojistí a ono to většinou zapůsobí nadvakrát) a to není přirozený
Lidé celkově žijí nepřirozeně a pak se diví, že to po staru nejde XP
[11]: Ano, ne každý chce mít děti.Máš pravdu při IVF jde hodně o prachy, bohužel
OdpovědětVymazat[12]:Ta dvojčátka musela být porozena příliš brzy a s moc nízkou váhou nemají příliš šancí na život...Pracuji jako všeobecná sestra už hezkých pár let
OdpovědětVymazat[13]:Ani já tu fanatickou touhu nechápu, proto jsem se rozhodla o tom napsat.
OdpovědětVymazat[14]:Holčička přežívající v nemocnici vůbec neví, že žije, má mikrocefalii(malinkatý mozek).Nastavila jsi mi zrcadlo,neviděla jsem to z té stránky,jestli je lepší krátký život než žádný.Odpověď není jednoduchá,prostě nevím.A dvojčátka?Těch vrozených vad co miminka měla bylo opravdu hodně.Můj názor je, když se IVF 5 let nedaří,asi je někde něco v nepořádku a žena by se měla smířit s neplodností.Kde je soudnost?Po 14 letechA nakonec adopce.Pokud opravdu pár touží po dítěti, nedaří se IVF,proč si nevzít dítě?Je adopce tolik špatná?Je odložené dítě špatné?
OdpovědětVymazat[17]:Ano, máš pravdu, ale všeho s mírou
OdpovědětVymazat[18]:Takhle jsem to myslela.Když jdu do rizika, měla bych vědět do jakého, co to bude stát mě a co to může stát druhé - teď nemyslím peníze. Kdo nechce mít děti,vůbec není špatný,spíš to nemá v hlavě vpořádku ten, kdo bezdětné odsuzuje.
OdpovědětVymazat[19]:Nechtěla jsem tím říct, že IVF je špatné, ale ukázat na přehnanou touhu některých žen a co může způsobit.
OdpovědětVymazat[20]:Jo,souhlasím
OdpovědětVymazatNěkteré věci by se měly nechat na matce přírodě. Od rodičů je celkem sobecké, že chtějí dítě za každou cenu, i za cenu toho, že dítě pozná akorát nemocnici a připojení na přístroje.
OdpovědětVymazatJá asi nemám co říkat, když mi je teprve osmnáct, ale ze zdravotních důvodů je možné, že nebudu moct mít děti. Nechám to prostě plavat a uvidím...
Ale obdivuji matku, která radši umřela, než aby zlikvidovala dítě.
Jo, jo. A takhle se právě snižuje kvalita genetického fondu lidstva. Nejdříve jsme zrušili přirozený výběr, protože se zachraňuje i to, co by normálně nepřežilo. A slabý jedinec, který přežil jen díky usilovnému vypiplávání, pochopitelně bude šířit dál své slabé geny.
OdpovědětVymazatA teď si dokonce už hrajeme na Boha nebo na Matku přírodu a fušujeme jim do řemesla. Za pár desítek let bude z naší slavné euroatlantické civilizace jen banda kriplů, kteří nebudou schopni se o sebe ani postarat.
Mám jednu známou, která když byla těhotná, tak jí lékaři oznámili, že plod je těžce poškozený, aby si jej nechala vzít. Ale ona si to dítě nakonec vydupala. Tak má teď doslova hadrového panáka, který jen bez hnutí leží, nevydá ze sebe ani zvuk, jen nepřítomně kouká a musí se krmit sondou. Prostě jen žije a dýchá. A to ještě blbě. Ani uprdnout se sám neumí. Jen vždycky začne koulet očima, když má zaražený větry.
Stát tenhle její experiment ročně stojí ukrutné statisíce, které potom chybí jiným postiženým, kteří jsou jinak zcela funkční i samostatní a mohou třeba i pracovat. Třeba nevidomí, vozíčkáři a podobně.
Nechci si hrát na nějakého Herodesa nebo doktora Mengeleho, ale v takových závažných případech by měl rozhodovat stát. Mimo jiné i proto, že veškeré náklady potom nese on sám.
Jinak bych si dovolil poznamenat, že je v poslední době ohromný nárůst rakoviny mozku u dětí, a to zejména u dětí starších matek, které dlouho nemohly přijít do jiného stavu, až se to nakonec po mnoha peripetiích podařilo, třeba právě asistovanou reprodukcí.
chapem tuzbu po dietatku a mozno chapem, ze zena, co nema dieta vyskusa vsetko a podstupi vsetky rizika...ale trosku nerozumiem, preco niekto riskuje, ked uz ma doma krasne zdrave dieta! Myslim, ze by si skratka mala cenit, cim bola obdarovana a nepokusat osud... aj jedno zdrave dieta je velky dar.
OdpovědětVymazatZajimavý článek, nikdy mě nenapadlo se na to dívat z této stránky.[13]: Na střední škole jsem měla spolužačku - nadprůměrně inteligentní premiantku. Ta vždy zdůrazňovala, že nikdy děti mít nebude, bylo to tak fanatické, až jsme jí my, ostatní holky, věřily. No, jasně, že už si odrodila . Takže nikdy neříkej nikdy, i když je pravda, že spousta žen tenhle pud nemá ani v dospělosti.[30]: Drsný komentář, ale bohužel pravdivý.
OdpovědětVymazat[29]:Vědět že zemře,donosit a porodit dítě,to je strašná cena za svůj sen.Zároveň je to něco úžasného,láskyplného a naprosto nesobeckého...
OdpovědětVymazat[30]: Je to strašně těžké rozhodnutí, nechat si dítě o němž vím, že bude postižené.Nejhorší je, že spousta maminek vůbec netuší, co to znamená péče o takové dítě.Na jednu stranu človíček, který mnohdy ani neví že žije,na druhou stranu máma-stroj.Stará se 24 hodin denně, 7 dní v týdnu,12 měsíců v roce.Někdy po celou dobu bobu bez nároku na sladké - mám tě ráda(a)maminko...
OdpovědětVymazat[31]:Ani já tohle nechápu...
OdpovědětVymazat[32]:Jani,právě proto,že jsem následky viděla na vlastní oči,rozhodla jsem se o tom napsat.Je to něco o čem se málo mluví díky negativním následkům...
OdpovědětVymazatdeti ešte nemám a mojim snom je mať ich... a práve pre ten dôvod, že i ja som v tej kategórie žien, ktoré dieťa mať nemusia, skrz hormóny. A práve aspoň to jedno dieťa, ktoré raz ucítim v sebe a neskôr porodím, bude mojim najväčším šťastím. Nepotrebujem pokúšať osud, ale túžbu po dieťatku mám.... a pre svoj vek ani nehovorím.
OdpovědětVymazatInak je to krásne napísaný článok, doslova ma chytal za srdce....
[34]: Já mám jaksi možnost se s těmito případy často setkávat. A mnohdy je to opravdu tragické.
OdpovědětVymazatA často se též setkávám s případy, kdy si matky po prvním postiženém dítěti doslova vydupou další dítě a potom mají doma takové hadráky dva.
Například jedna paní, která má sama závažnou genetickou poruchu a i přes veškerá varování lékařů si pořídila dvě děti. A teď má dva debílky, kteří navíc mají hlavu jak pátrací balón. Naštěstí tyto děti nemají šanci dožít se dospělosti, tudíž se sociálnímu systému uleví.
Mateřský pud u některých žen někdy bývá zcela šílený, ale též i sobecký.
Ještě bych dodal, že já jako chlap jsem sám vychoval své dva syny až do dospělosti. Tudíž nejsem jen pouhý ploditel jako většina chlapů a o dětech a o péči o ně toho vím docela dost.
Jinak tvůj článek plně schvaluji, protože i o takových věcech by se právě mělo mluvit. Děti totiž nejsou jen ťuťuťu-ňuňuňu.
[32]: Vždyť mě přece znáš, drsnej Malkiel.
OdpovědětVymazatJe fakt, že se ten komentář v jemné dámské společnosti může zdát poněkud drsný, ale on je především realistický.
Hm...tak já silně pochybuju, že každá žena touží být matkou. Já například ne. To jen, že to tvrzení na začátku článku se mi moc nezdá.
OdpovědětVymazatJistěže, ty věci musí být smutné, pokud se stanou. Mám spolužačku, je z IVF z dvojčat. Její bratr je vysoký, zdravý, štíhlý. Ona? Má poruchu štítné žlázy, takže je hodně tlustá, má alergii snad na všechno, na co jde mít alergii, k tomu slabou imunitu, nemocné snad všechny orgány, navíc ještě je u ní obrovské riziko, že bude mít stejné problémy s otěhotněním, jako její matka. A nemůže s tím vůbec nic dělat. Takže asi takhle o tomhle zahrávání si s přírodou...
A to, že je to dobrý byznys? No a? Vždyt' peníze vládnou světu a at' to komukoliv připadá jakkoliv nemorální a pohoršující, tak to prostě je.[30]: Rozumné a pravdivé!
Wow, o takových věcech jsem vůbec neměla ani tušení. Jak moc je to nebezpečné. A myslím, že hodně žen o tom také neví a když už jim to doktoři oznámí, tak je téměř neposlouchají. Hlavně aby to dítě měly. Jenže za jakou cenu. Achjo..
OdpovědětVymazatzajímavý článek, skutečně jsem netušila, že situace je takhle vážná... Nicméně bych do článku asi připojila nějakou statistiku nebo jednoduše zdroje informací. Přece jenom to, co jsi zde uvedla samo o sobě nevyvrací, že se jedná o 1 případ z 1000.
OdpovědětVymazat[37]:Držím pěsti a v nich spoustu štěstí Zasloužíš si ho
OdpovědětVymazat[39]:Víš co je na tom tragické? Že máš ve všem pravdu.
OdpovědětVymazat[40]:Vzala jsem to za špatný začátek.Asi každá žena je očividně špatně, takže většina žen? Nebo spousta žen?
OdpovědětVymazat[41]:O důvod víc, proč o tom mluvit a psát
OdpovědětVymazatOceňuju když někdo prezentuje pravdu i když není pěkná. A myslím si že některé ženy jsou rozmarné. Když už dítě mají na co další, když to nejde, člověk jako by neměl nikdy dost. Každý má občas dojem, že bez něčeho nejde žít, ale je to jen zdání, když se pak vzdá svých chamtivých, sobeckých pohnutek a snaží se být šťastný s tím co už má je to nejvíc. Což umí málokdo, ať už mluvíme o čemkoli u čeho má člověk dojem, že jeho život se bez toho zastaví. Nezastaví, akorát je nutné hledat si důvody pro štěstí, neupínat se na upřené. Já například tuto touhu zatím nechápu a možná nikdy nepochopím, po dítěti jsem nikdy netoužila a netoužím, ale nevím co bude za pár let, člověk mezi dětstvím a mládím rozkrývá různé obzory, nakonec se kolikrát zajímáte o něco co byste nečekali, že vás bude zajímat, takže kdo ví jestli mi ve třiceti nehrábne a nebudu taky šílet s toho že ještě nemám dítě, ale jak říkám, nevím co bude za těch devět, deset let, takže raději ani nehádám...Ale každopádně všem dámám přeji ať májí vztřídmá přání, které se jim vyplní k jejich spokojenosti, ať už jde o děti nebo celkově budoucnost...
OdpovědětVymazat[42]: Zdroj informací jsou cvičení na dětské a novorozencké JIP v rámci praxe při studiu na VŠ. Při procházení těmito odděleními jsme dostali odborný profesionální výklad k nemocem dětí.Protože tohle není odborný,a ni vědecký článek, statistiku jsem nepřipojovala. Čísla nám byla sdělena.
OdpovědětVymazatNěkdy se bezhlavě ženeme za něčím, co třeba není úplně to nejdůležitější na světě, ale to si samozřejmě ještě neuvědomujeme. A když toho dosáhneme, už to nelze vrátit zpět.
OdpovědětVymazatDěkuji autorce za upřímný článek.
dobry článok, ženy by mali o rizikách vedieť, je len smutné že nas nikto o takýchto veciach neiformuje....resp. sa to vobec nespája s umelým oplodnením
OdpovědětVymazat[49]:Hold jsme jenom lidi...
OdpovědětVymazat[50]:Někteří lékaři o nežádoucích účincích IVF informují jakoby pod čarou.Můj názor:pokud jde o více než 3. pokus, měly by se nežádoucí účinky vyzvednout a hodně zdůraznit.
OdpovědětVymazatAle víš co? Já to vlastně docela chápu. V přírodě je přirozené, že je pro žijícího jedince smyslem života spolodit potomka. A stejným smyslem života je to i pro spoustu lidí - jenomže my k tomu máme lepší prostředky, než jiní tvorové. A pokud má nějaká žena za smysl života spolodit dítě, je naprosto přirozené, že jde "přes mrtvoly" a vlastně to není nic, co by mohla nějak zásadně ovlivnit. A rozhodně to není nic, za co by ji měl někdo odsuzovat.Kdyby mi doktoři řekli, že čekám postižené dítě, asi bych si ho nenechala, nemám na to.
OdpovědětVymazatAle kdyby mi doktoři řekli, že můžu otěhotnět pouze pomocí IVF, tak bych do toho šla, protože ano - je pro mě hodně důležité mít děti. Pokud by to nešlo jinak, tak klidně i pomocí té adopce.
Kdybych nemohla mít děti, asi bych ne umělé oplodnění nešla. Mám pocit, že příroda ví, proč zrovna ta konkrétní žena nemůže mít děti a tohle je tak trochu proti ní. Každopádně příběhy jsou smutné..
OdpovědětVymazat[55]:: Uh, pardon, píšu reakce spíš o délce samostatných článků. Ale stručně jsem se asi nikdy vyjadřovat neuměla O:)
OdpovědětVymazat[30]:: On je problém, že doktoři u nás mají tendenci právě oznámit ženě, ať si plod nechá vzít. Konec punktum tečka. A oznámit to i tehdy, když jen hrozí jakési riziko, že postižení bude vážné, případně že ho dítě vůbec bude mít. Naproti tomu jsou lidé, kteří mají tendence věci spíš nechat na přírodě, a to mi vůbec nepřijde špatné. A jsou případy, kdy se dítě narodilo a nakonec bylo zdravé. Nebo kdy dítě podstoupilo jednu či dvě operace a pak žilo naprosto normální život.Myslím, že lidskému genofondu daleko víc škodí ta potřeba zachraňovat všechny a všechno než samotná asistovaná reprodukce. Nebo než samo o sobě to, že žena donosí těžce postižené dítě. Jenže do lékařských zpráv by se naprosto zásadním způsobem nehodilo, že dítě umřelo krátce po porodu, to rozhodně nesmíme dopustit. Proto se (AFAIK!) tlačí na potraty a proto se důsledně staráme o přežití dětí, které by bez odborné péče rozhodně nepřežily.Jinak já třeba bych vůbec nebyla proti tomu, aby, pokud je opravdu relevantní riziko vážného poškození plodu/dítěte, bylo podmínkou ponechání si dítěte to, že náklady na jeho léčbu bude hradit rodina (ne, memám rozmyšlené, jak by mělo být řešené třeba úmrtí rodičů). Akorát s tím by se ideálně měla objevit i možnost své postižené dítě zabít, humánně a legálně. V každém případě rozhodnutí, jestli dítě donosit, by nakonec vždy mělo být na ženě. Ostatně, právě ona nese rizika porodu i potratu.
OdpovědětVymazat[57]: Když ti jako špatné nepřijde nechat věci na přírodě, nemělo by totéž platit i pro oplodňování?
OdpovědětVymazatMatka sice nese rizika porodu i potratu, ale stát potom nese náklady na doživotní péči o těžce postiženého člověka, včetně péče o matku a popřípadě náklady na ústavní péči.
Je totiž technicky nemožné, aby se toho někdo mohl dobrovolně vzdát. Vzdát se sice může, ale když si to později rozmyslí, tak mu to stát musí poskytnout. A jak by třeba mohli donutit rodiče, aby si doma nechali postižené dítě, které nutně potřebuje ústavní péči?
Ono se něco na základě emocí snadno řekne, ale už hůře se to prakticky realizuje.
[58]:: Moc se mi nechce do tohohle pouštět, tuším, že bych se snadno zamotala do slov. Nepřijde mi špatné občas do věcí přírodě trochu kecat. Děláme to dnes a denně, a myslím, že často je to ku prospěchu věci. Ostatně, použití mozku přece z podstaty věci nemůže být proti přírodě. Jenže vnímám docela zásadní rozdíl mezi pomoci s oplodněním a léta udržovat při životě (nebo dokonce něčem, co ho dost připomíná).Asi neumím vysvětlit, proč by měl být rozdíl mezi „snažit se a vidět, jestli žena otěhotní“ a „počkat, jestli se dítě narodí zdravé“. Ale neumím to vnímat stejně. Ačkoli… možná právě v tom, jaké jsou alternativy. Ženě k otěhotnění pomoci umíme, tomu konkrétnímu dítěti k tomu, aby bylo zdravé, ne (a ne, často to neumíme říct spolehlivě předem).Ano, stát při současné legislativě nese náklady na péči o postiženého člověka. A já bych principielně podpořila snahy tohle změnit. Nemám rozmyšlené, jak by to přesně mělo fungovat. Nejsem člověk, který bude mít možnost předkládat zákony a hlasovat o jejich schválení. Alternativa je těžce postižené lidi nezachraňovat za žádných okolností. Ale prosím, _narozené_ postižené lidi. Bylo by to lepší? Nemyslím, ale je to přístup, který bych dokázala respektovat.Neříkala jsem donutit rodiče, aby si doma nechali postižené dítě. Říkala jsem hradit náklady na jeho léčbu. A když si to rodiče rozmyslí? Nevím, přestat tomu dítěti léčbu poskytovat? Vůbec si nejsem jistá, jestli bych chtěla dopustit něco jako de facto popravování dětí, jejichž rodina nemá (nechce mít) peníze na jejich léčbu. Ani netuším, jak by se to sneslo s Listinou základních práv a svobod, či jak se ta věc jmenuje přesně. Přesto je to, přinejmenším z ideologického hlediska, cesta.
OdpovědětVymazat[59]: Jo, trochu se do toho zamotáváš a navrhuješ dosti křivolaká řešení.
OdpovědětVymazatJá osobně bych spíš navrhoval nenechat těžce poškozený plod vůbec narodit, než potom následně hledat složitá a téměř neřešitelná řešení co s tím dál, včetně řešení, která jsou v dnešní době z humánních důvodů zcela nepřípustná.
Důvody ke svým úvahám jsem již dostatečně vypsal ve svých komentářích č.30 a 38.
[60]:: Ono je to těžké. Minimálně jedno z těch řešení řeší i situace, kdy se těžce postižené dítě narodí bez varování (což, pokud se jakýmkoli způsobem odvoláváš na ekonomickou stránku věci, je relevantní). Je taky otázka, nakolik řešíme stejnou věc, já to hodně řeším kvůli situacím, kdy existuje podezření, že dítě bude vážně postižené. Podezření, které ani zdaleka není jistota. A humánnost zrušení možná postiženého dítěte versus humánnost umožnění klidného úmrtí jistě postiženého dítěte je věcí osobního vědomí a svědomí (podotýkám, že se nepovažuju za odpůrce potratů obecně).
OdpovědětVymazatAle nevím, jestli na tom vymyslíme ještě něco jiného, než že se neshodneme :)
[61]: V dnešní době je však prakticky nemožné, aby se těžce poškozené dítě narodilo bez varování. Tedy pokud nastávající matka nepatří k sociálně vyloučeným občanům a aspoň občas si během těhotenství zajde k doktorovi.
OdpovědětVymazatNějak si však nedovedu představit situaci, kterou navrhuješ ty. Že by si například rodiče již narozeného dítěte řekli: "Mámo, my toho našeho blbečka radši zabijeme".
[62]:: Dobře, nebyl to poslední komentář. Sleduju (z větší či menší blízkosti) příběhy nějakých postižených dětí a jsou mezi nimi takové, které se narodily bez varování. Naopak díky tomu znám i příběhy, kdy doktoři chtěli potrat, dítě se narodilo a dneska žije normální život.
OdpovědětVymazatJsou rodiče, kteří nechtějí, aby bylo jejich dítě v případě komplikací při porodu oživované. Jsou lidé, kteří smrt za určitých okolností vnímají jako vysvobození. Takže ne „my toho našeho blbečka zabijeme“, ale „nenecháme ho/ji, ať se trápí“. Určitě si nemyslím, že by každý rodič dokázal nechat své narozené dítě jen tak umřít, ale nechápu, proč by to neměl udělat nikdo.Ale tímto se omlouvám Chudobce za spamování jejího blogu a dávám si alespoň pro dnešek pauzu.
[63]: Chudobka by náhodou mohla být ráda, že tady svým článkem rozproudila takovou diskuzi. Aspoň se jí potvrdilo, že se tímto tématem trefila do černého. I když se všichni diskutující neshodnou, protože to prostě není možné.
OdpovědětVymazat[53]: Taky kus pravdy
OdpovědětVymazat[54]: Já sama nevím,jestli bych na IVF šla. Ale vím,že pokud bych vůbec šla, musela bych znát všechny možné eventuality.Pak bych zvážila pro a proti a teprve potom bych možná šla...
OdpovědětVymazat[54]:Teď už nemůžu otěhotnět
OdpovědětVymazat[55]:Jsem důkazem důležitosti a správnosti adopce. Nebyla jsem novorozenec. Nebyla jsem jejich. Přesto mě dokázali milovat
OdpovědětVymazat[59]: Občas do věcí přírodě trochu kecat-to je ono.To slovíčko trochu. Tak by to mělo být
OdpovědětVymazat[68]:: Za to si rozhodně zaslouží uznání a opětovanou lásku :) Je moc dobře, že takoví lidé jsou. Jen nemyslím, že jsou takoví všichni, a asi nějakým způsobem chápu ty, kteří nejsou.
OdpovědětVymazatJá je chápu, připadají si jako neúplné ženy, ale to musí potom zrovna sahat po tom nejrizikovějším?
OdpovědětVymazatSorry, že to píšu, ale pak se diví, že se rodí samí nemocní a nebo postižení... Zachraňují to, co by normálně nepřežilo a pak světe div se - vymíráme.
Možná ta opakovaná IVF by se dala pochopit, pokud je matka zdravá a má jen tu disfunkci, že se jí nedaří otěhotnět, ale naprosto nechápu ty ženy, které vědí, že mají špatné geny, že mají genetickou nemoc, kterou můžou přenést na dítě, mají slabé srdce a kdoví, co všechno... a přitom jdou do toho těhotenství. Nejen, že ohrožují samy sebe, ale i to dítě a co když umřou? Nechají dítě na krku otci a pokud bude ještě nějak postižené, tak to potěš koště...
Třeba jedna rodina. Už od začátku věděli, že oba rodiče mají takové geny, které dohromady vytvářejí onemocnění kůže, kdy se jim tvoří mraky kůže a miminka se rodí skoro celá "zalepená kůží. Poprvé do toho šli, protože byla nějaká šance, že se jim podaří mít zdravé dítě - samozřejmě měli dítě nemocné. Ale potom do toho šli podruhé i potřetí a tohle už fakt nepochopím. Teď mají na krku tři nemocné holky, které mají život v háji, protože jsou nemocné. Samy nemohou mít děti, lidé se na ně dívají jako na zrůdy, jejich kůže je náchylná, musí se minimálně třikrát denně mít (dřít) a neustále krémovat... Neustále budou na někom závislé. Nejen, že teď rodiče nechodí do práce, protože se o ně musí starat, ale co s nimi bude, až rodiče nebudou? O.o To by mě fakt zajímalo... Někteří lidé fakt nepřemýšlejí...
Někdy touha po něčem je silnější, než zdravý rozum a tak to potom dopadá...
[71]: S tvým názorem mi nezbývá než souhlasit. Sám jsem se podobně vyjadřoval ve svých komentářích. Tímto bych trochu rozvedl název tohoto článku. "Dítě ano, ale ne za každou cenu a se zřetelem na případné hrozící vážné následky.
OdpovědětVymazatTroufám si tvrdit, že takové vážně postižené dítě se zdravým rozumem svým rodičům za své zplození asi moc nepoděkuje. Byť to mysleli s dobrým úmyslem a s láskou. Zde bych si dovolil připomenout známé rčení, že cesta do pekla je dlážděna samými dobrými úmysly.
Skvělý článek a úžasná diskuse. jsem porodní asistentka, několikrát jsem byla u IVF a sama nevím, JESTLI bych do toho šla, kdybych nemohla mít děti. mělo by se o rizicích více mluvit, myslím si, že spousta lidí o tom neví.
OdpovědětVymazat[62]: V lecčems s Malkielem dokonce souhlasím, ale irituje mě nazvat postižené (handicapované, nemocné) dítě blbečkem. Mám dvě děti s handicapem. Také jsou to blbečci? (Nečetla jsem celou diskusi, bohužel na to nemám čas, tak možná jsem něco důležitého přehlédla)
OdpovědětVymazat[74]: Já osobně bych postižené dítě taky nenazval blbečkem. Jen jsem v tom příspěvku trochu imitoval případný rozhovor rodičů o ukončení života již narozeného velmi těžce poškozeného dítěte, jak to navrhovala respondentka, která ve svém komentáři tvrdila, že by v každém případě nechala narodit i těžce poškozený plod a potom by to nechala na rodičích, aby se sami rozhodli, jestli jej nechají žít, nebo jestli jej nechají zabít.
OdpovědětVymazatMrzí mne, že jsi to pochopila jinak. Ale snad už mne trochu znáš a víš, že nejsem takový, abych postižené děti nazýval blbečky. Ostatně, často s postiženými dětmi přicházím do styku.
Navíc zde šlo případy, kdy se jedná o velmi poškozený plod, který prakticky není schopen samostatného života, což se tvých dětí samozřejmě netýká.
[71]: Souhlasím s tebou,je to slušně řečeno nerozum vědět,že přivedu na svět dítě s nemocí.Jak to těm dětem mohli udělat?
OdpovědětVymazat[74]:Myslím, že nepřehlédla.Názory se různí.Handicapované děti nejsou blbečci,prostě jsou jiní.
OdpovědětVymazat[22]: Kvůli nízké váze? Já jsem pořád tak nějak přesvědčená, že člověk přežije téměř všechno
OdpovědětVymazatDíkyA souhlasím s Malkielem, sama jsem ten typ, co pro dobrovolné ustanovení se chůvou těžce postiženému je hloupost. Nedojímají mě ženské, co dávají na youtube a jinam své sedceryvné příběhy o tom, jak navzdory radám doktorů své děťátko porodily. To je teď sice bez očí, ale co.
Spíš si pomyslím, že jsou hloupé.Změnu názoru nebylučuju
Ale mám to tak nějak sepsáno i u sebe (Děti, děti, dětičky), když bylo TT potrat