Nechci ticho

Vždycky jsem byla pyšná na to, jak dobře slyším. Jenže pýchu předchází pád. V pubertě jsem milovala taneční zábavy.
V okolí na nich hráli nejčastěji dvě místní kapely - Keksi a Kontakti. Jejich boží písničky v rádiu nepouštěli. Tančilo se
v místních kulturácích, nebo sokolovnách. Na malém sále se rozhodlo vyblbnout někdy i pár stovek mladých ztřeštěnců, mezi nimiž jsem málokdy chyběla. Hudba "duněla" hodně nahlas. Během hraní se mluvit moc nedalo, neslyšeli jsme se. Na zábavy jsem chodila skoro každý víkend až do 19 let. Pauza nastala během těhotenství a pár let po porodu. Jenže ne nadlouho. Trochu jsme s manželem dospěli a zábavy vystřídaly venkovské plesy. Hlučnost kapel se sice trochu snížila, ale stejně dosahovala dost vysoko i když ne tolik jako parádní koncerty rockových kapel.
Dnes slyším mnohem hůř než před 20 lety. Není to přibývajícím věkem. Mám poškozený sluch častým pobytem v příliš hlučném prostředí. Sedíme s manželem u televize, on slyší každé slůvko, já sice slyším, že se mluví, ale nerozumím o čem je řeč. Je to nepříjemné, pro mě - protože nevím o čem se mluví, pro něj - protože když se zvuk zesílí, zdá se mu že to řve.
V noci jsem neslyšela zvonek od pacienta. Seděla jsem na převazovně, dveře od pracovny otevřené. Vešla kolegyně. Nejdřív jsem se jí lekla a pak se zeptala co se děje. Odpověděla, že šla na zvonek...já to zvonění na praconě při otevřených dveřích vůbec neslyšela. Seděla jsem si v nočním tichu a četla si něco ke zkouškám do školy. Stalo se to jen jednou, ale trochu mě to vyplašilo. Nejspíš jsem se tolik soustředila na učení, že moje hlavy zvuky vytěsnila.
Jsou mnohem horší věci, než ztráta sluchu. Ale tohle ticho se mi vůbec nelíbilo.
Příští týden jdu na oční. Náhodně mi naměřili vysoký nitrooční tlak. Kontrola vyloučí nebo potvrdí zelený zákal.
Tak si říkám, ticho je hnusné, ale tma je mnohem strašnější.
Zlaté ticho:-)