Brusle

Pokračuji ve snaze shodit tukovou vrstvu. Minule jsem se zmínila o nové cyklostezce kousek za našim. Dnes jsem ji prubla na bruslích. Myslím, že ukončení zábavného pořadu "Natoč to" bylo předčasné. Kdyby mě někdo dnes natočil, vyhrál by s přehledem. Sjezd ze vchodu k chodníku jsem sice zvládla bez karambolu, ale klepala jsem se jako ratlík. Popelnice, o kterou jsem dřív brzdila, má po asfaltové úpravě vjezdu svoje nové místo, bohužel mimo moji trasu. Kousek jsem se rozjela, ne moc rychle, abych mohla u přechodu s ostrůvkem včas přibrzdit. Špičkama k sobě. Že to u kolečkových bruslí nejde? A to by jste se divili, jak to jde. Po vrávoravm přejezdu přes vcelku frekventovanou silnici jsem pokračovala v krasojízdě směr nová cykostezka.

Přijel k nám cirkus. Rozbili stany za naším. Ještě nemají všechno za ohradama, takže diváků bylo plno. Kličkovala jsem mezi nimi jako na překážkové dráze. Ale pomalá jízda má i své výhody. V klidu jsem zastavila a pozorovala velbloudí siestu. Vytahovat mobil a fotit jsem se ještě dnes neodvažovala, tohle je foceno cestou zpět. Vždyť jsem na bruslích nestála pěkných pár měsíců a kil. Za cirkusem jsem se pomaličku dostávala do tempa. Ale ty klouby! Kolena bolela jako čert a o kotnících raděj ani nemluvím. Chvíli jsme měla pocit, že už to nevydržím. Radost a euforie z jízdy byla v háji. Hlavou mi zněla myšlenka: Najdi si v tom zálibu a uvdíš jaké to bude skvělé. Jízda bolela to do té chvíle, než přišel první sešup se zatáčkou. V momentě bolest vystřídalo zděšení. Jak jsem si to pravidelně klouzala, hezky jsem to rozjela. Jelikož brzdu požívat neumím, na vlnky a špičky k osbě bylo pozdě, šupajdila jsem si to parádní rychlostí z kopečka vtříc zatáčce. Ještě že mám chrániče, blesklo mi hlavou. To byla jízda, páni já to projela bez pádu a s pořádnou dávkou endorfinů v krvi. Ten pán, který jel na kole naproti mě, se asi divil, proč se ta funící osoba na bruslích tak hlasitě směje. Každá jízda z kopečka měla i svoji část do kopečka. Tak jsem toho využila a nechala se kousek vynést. Tato jízda byla něco jiného než ty minulé, vesměs celé po rovince. Navíc jelo se do kopečka, mírně, ale skoro celou 3 km trasu. Proto se mi cestou zpět jelo tak hezky. Dokonce i bolesti kloubů ustoupili. Cyklostezka je parádní. Už teď se těším na další jízdu.

Pokud počasí dovolí, bude to ve čtvrtek. Ta růžová budova v dálce je nemocnice, kam jdu zítra na denní směnu. Pole se hezky zelená. Je to prima jezdit jarem pučící přírodou. Vyhýbat se rozdováděným psům mě možná trochu líp naučí jízdě na bruslích. Nezaměstnávám tak jenom tělo, ale i mozek, musím předvídat, kam se páníčkův miláček hodlá vrtnout, pokud se vůbec pohne a nezůstane stát jako solný sloup.

Před stavícím se cirkusem jsem zvolna přibrzdila. Velbloudi spali. Spolu se mnou je obdivovali i malí špunti z naší mateřinky. Srdečně jsem se zasmála jejich vtipné poznámce: Vembloudi musejí spát, asi nebyli hodní a nemůžou si hrát. Prcci odvařili i paní učitelky.
Takže shrnuto a podtrženo, bylo to krátké ale intenzivní. Za dobrého počasí jedu ve čtvrtek znovu 6 km.