Státnice

Je středa 7. května 2014. Sedím u počítače a najednou na mě houkne FB, že mám zprávu. Kliknu na stránky sociální sítě. Visí tam upozornění spolužačky z VŠ o termínech na státnice. Ona sama se cítí ztraceně a píše o termínech jako o popravě. Já jsem zatím zvědavá a trochu nedočkavá. V hlavě mi naskakuje jeden otazník za druhým. S kým budu ten den? Kolik nás bude? Kdo nás bude zkoušet? Otvírám mejl na seznamu. U složky UP svítí v červeném čverečku malá bílá 1. Při rozbalení mejlu snad ani nedýchám. Nedočkavost je fuč. Místo ní nastoupily obavy. Ještě stáhnout soubor, rozbalit ho a už to čtu. První stránka, ale 3. 6. na seznamu 1. zkušební komise nejsem. Pokračuju druhou stránkou, 2. zkušební komise, tady jsou z denního studia. Na třetí stránce se vidím. V prvním sloupku hned z kraje, ale ve druhém až na konci. Čtu to pořád dokola. A znovu. Polohlasem ukládám do hlavy přečtené údaje: takže jdu 4. června ráno jako třetí v 9:00 ke zkoušce a odpoledne v 15:40 jako poslední devátá k obhajobě bakalářky. Je mi strašná zima a třesou se mi ruce. Kdybych si změřila tlak, budu mít nespíš 210 na 120. Cítím, jak mi tluše srdíčko. Buchbuchbuchybuch. Bez pauzy, strašně rychle a hodně nahlas.

Mám strach, že něco nebudu umět. Že nebudu dobře reagovat na otázky. Že mi to prostě nebude zapalovat. Vím, že mě čeká daleko větší nápor stresu než před anatomií nebo patfyz. Měla bych se šídit kamarádovým nestresuj! Ale jde to vůbec před tak velkýma zkouškama? Musím to zvládnout. Celé tři roky jsem se snažila poctivě zvládat všechny zkoušky, tak teď to nemůžu jen tak odpískat. Něco v té makovici snad uvízlo, jen to oprášit a vypustit na svět.