Před pár hodinami se narodilo kamarádce miminko. Malinkatá zdravá holčička. Nad její esemeskou jsem se začala usmívat, jako sluníčko, hned se mi nálada zvedla o 100%. Šla jsem do kuchyně a nalila si skleničku červeného vína.
Jaké to bylo, když se narodil náš první syn? Dnes můžu říct, že to byl veselý příběh:-)
Porodní bolesti mě vzbudily ve 2:30 ráno. Když první nápor přestal, vstala jsem a začala chodit po ložnici. Bydleli jsme tehdy s rodiči v 3 + 1 a oni nám velkoryse uvolnili horní patro.Potom jsem si ještě trochu rezespalá lehla a přitulila se k manželovi. Další ataka bolesti byla poněkud prudší a já spícího muže svým zaúpěním vzbudila. Když se doba klidu zkrátila na 20 minut, popadla jsem nachystanou tašku do porodnice a muž šel pro auto do garáže. Vzhledem k tomu, že porodnice v "našem" městě byla v rekonstrukci a my museli jetasi 20km do sousedního okresního města, byl to poměrně husarský kousek, nechat dojít bolesti do tak krátkých intervalů. Moje máma byla tak nervózní, že si před našim ojdezdem dala na kuráž velkého panáka rumu. My sedli do auta, tedy do trabanta, a vydali se na cestu. Silnice tehdy byly tenkrát v dost neutěšeném stavu, takže když se autíčko dokodrcalo k porodnici, stačili mě jen v rychlosti oholit, dát nálev a už jsem si to šupajdila na porodní sál. Vlastně to nebyl sál, ale jen taková kóje, ve které byla gynekologická "koza" a víc nic. Těchto výklenků bylo několik vedle sebe, to aby si nastávající maminka mohla udělat ten správný sluchový vjem, jak takový porod vlastně vypadá. A protože na moje místo čekala zřejmě další maminka, dostala jsem "provokačku" a náš Honzík byl na světě v cukuletu, krátce po 9 hodině, 17. 11. 1989. První ošetření novorozence se provádělo ve vedlejší místnosti, takže rozechvělý tatínek viděl svého syna dřív než novopečená maminka, tedy já. Nebyla bych správná zdravotnice, abych neměla nějakou tu komplikaci. Takový menší, leč nepříjemný záněr prsní žlázy. Dostala jsem kapky abych mohla bolestivě kojit dál. Tamní sestřičky byl rozhodlé splnit plán práce stůj co stůj, nějaká mastitidy jim v tom nemohla zabránit. V nemocnici ještě nebyl zavedený rooming-in takže sestřišky rozváželi křičící "bochníčky" naskládané na obrovských vozících jen ke kojení.
Porodní bolesti mě vzbudily ve 2:30 ráno. Když první nápor přestal, vstala jsem a začala chodit po ložnici. Bydleli jsme tehdy s rodiči v 3 + 1 a oni nám velkoryse uvolnili horní patro.Potom jsem si ještě trochu rezespalá lehla a přitulila se k manželovi. Další ataka bolesti byla poněkud prudší a já spícího muže svým zaúpěním vzbudila. Když se doba klidu zkrátila na 20 minut, popadla jsem nachystanou tašku do porodnice a muž šel pro auto do garáže. Vzhledem k tomu, že porodnice v "našem" městě byla v rekonstrukci a my museli jetasi 20km do sousedního okresního města, byl to poměrně husarský kousek, nechat dojít bolesti do tak krátkých intervalů. Moje máma byla tak nervózní, že si před našim ojdezdem dala na kuráž velkého panáka rumu. My sedli do auta, tedy do trabanta, a vydali se na cestu. Silnice tehdy byly tenkrát v dost neutěšeném stavu, takže když se autíčko dokodrcalo k porodnici, stačili mě jen v rychlosti oholit, dát nálev a už jsem si to šupajdila na porodní sál. Vlastně to nebyl sál, ale jen taková kóje, ve které byla gynekologická "koza" a víc nic. Těchto výklenků bylo několik vedle sebe, to aby si nastávající maminka mohla udělat ten správný sluchový vjem, jak takový porod vlastně vypadá. A protože na moje místo čekala zřejmě další maminka, dostala jsem "provokačku" a náš Honzík byl na světě v cukuletu, krátce po 9 hodině, 17. 11. 1989. První ošetření novorozence se provádělo ve vedlejší místnosti, takže rozechvělý tatínek viděl svého syna dřív než novopečená maminka, tedy já. Nebyla bych správná zdravotnice, abych neměla nějakou tu komplikaci. Takový menší, leč nepříjemný záněr prsní žlázy. Dostala jsem kapky abych mohla bolestivě kojit dál. Tamní sestřičky byl rozhodlé splnit plán práce stůj co stůj, nějaká mastitidy jim v tom nemohla zabránit. V nemocnici ještě nebyl zavedený rooming-in takže sestřišky rozváželi křičící "bochníčky" naskládané na obrovských vozících jen ke kojení.
Domů mě vezl trabantem můj táta. Čerstvý dědeček byl pyšný nejen na vnoučka, ale i na dceru. Koupil mi makové šátečky, které jsem strašně žbońovala. Hned v autě jsem oba s chutí dva sezobla. Teprve doma jsem se dověděla o sametové revoluci. V porodnici náš naštěstí udržovali ve sladké nevědomosti. Ale zpět k vynikajícím makovým šátečkům. Samozřejmě, že miminko celou noc nespalo. Řvalo jak na lesy, protože mělo díky svojí mamince makové boleníčko.
Dnes jsou těhulky, potažmo i maminky mnohem víc informované nejen o vhodném jídelníčku a správné životosprávě během těhotenství i při kojení. Tehdejší utopie mít manžela při porodu je dnes téměř samozřejmostí. Jak ten čas utíká. Honzovi letos bude 25 let...Brzy možná budu onou rozechvělou babičkou, dávající si na kuráž panáka ferneta . . .
Každý nový život je radost.
OdpovědětVymazatTak to je hezký příběh! :)) No já si nedokážu dnes představit, že by mi miminko dovezli jen na kojení :O A to na něj teda mám ještě čas, ale i tak...poslední dobou se nad miminkama rozplývám...nevím jestli je to tím, že mé tělo ve 20 cítí, že by to už aj šlo, ačkoliv škola se sama nedodělá Ale vážně se těším, až takový uzlíček taky jednou budu mít :))
OdpovědětVymazatNo, krásné sis zavzpomínala. Já jsem měla taky ty moje porody nějak zašmodrchané, ale vždy to dobře dopadlo. Na bolesti se zapomene brzy, vzpomínáme jen na to nejkrásnější na světě. Zrod nového života. Nádherné!
OdpovědětVymazat[1]: Je a velká
OdpovědětVymazat[2]: V té době to bylo vcelku normální vozit mimča jen ke kojení. Pokaždé to byl takový slavnostní okamžik. Jednou se dočkáš a bude to nádhera, uvidíš
OdpovědětVymazat[3]: Ten můj druhý porod nebyl tak úsměvný jako tenhle. Ale co, to zlé je fuč. Zůstaly jen ty hezké vzpomínky a dvě zdravé děti. Dva dospělí chlapi, kteří jsou někdy horší než pětiletí kluci
OdpovědětVymazatjooj, krásne napísané :). Dieťatko je veľká radosť a udalosť :). Mňa to tiež ešte len čaká, ale verím tomu, že raz sa aj takého krásneho dočkám... a ten obrázok je zaujímavý, ak to bolo cca z tej doby, okolo roku 1980, tak ja som potom bola nejak tak podobne zaviazaná do uzlíka a donesená mame ku kojeniu :).
OdpovědětVymazat[7]:Je to takový růžový voňavý vrnící uzlíček. Dnes už docela chápu mámino: malé děti , malé starosti, velké děti, velké starosti
OdpovědětVymazatMoc hezke, precetl jsem to jednim dechem,pro me tema docela aktualni Tak to vypada na snadny porod, nebo ne? Ty boxy mame v Holandsku taky
OdpovědětVymazatJinak teda datum porodu je uzasny, s tim musel byt syn ve skole dulezitej, kdyz se ve vlastivede ucili o sametovy
[9]: Porod byl "suprový", ještě si vzpomínám, že když mi praskli plodovu vodu, vystříkla takovou silou, že sestřička se musela jít převlíknout Na ty nepříjemnosti, jako je bolestivé sezení, se hodně rychle zapomíná. Ale ten úžasný pocit při kojení, ten se zapomenout nedá, ten je prostě báječný A Honza si to ve škole dost užíval. Když z významného dne udělali státní svátek, nesl se jako ..... na lopatě
OdpovědětVymazat