Se zpožděním na státnice

Chtěla jsem se učit ještě v úterý, ale hlava to už nebrala, tak jsem jen upravovala text k obhajobě bakalářské práce. Odpoledne mi holky z práce vytáhly stehy z pusy, protože jsem docela slušně o ten spodní silon šišlala. Večer jsem si nachystala všechny věci na stůl, abych na něco v raním spěchu nezapomněla. Ještě natáhnout budíka a zkusit se vyspat. Jenže celý den mě pekelně bolel zub. Nasadila jsem na něj aulin, ale moc nezabral.
Ve čtyři ráno jsem měla oči jako sova. Hlavou se mi honily myšlenky plné státnicových otázek. Pravostranné srdeční selhání se projevuje otoky dolních končetin...TBC způsobuje Kochův bacil...hlavní příčinou CHOPN je kouření tabákových výrobků...V půl šesté jsem vstala, sprchovala se, vzala si další aulin a zkusila se nasnídat. Silná černá káva měla za úkol vzbudit a nastartovat mozek (díky moc Martine). Ještě že se ty křupinky v mléce hezky rozpouštějí a nemusejí se kousat. Telefonát spolužačky Hanky mě vrátil do reality, ona už byla u školy, zatímco já ve spodním prádle doma. Do kabelky rychle vletěl index, fleška s prezentací, zelená propiska a peněženka s kominíčkem pro štěstí. Ještě igelitku s prací a textem obhajoby, nezapomenout se obléknout, navonět a jedem! Manžel se nestačil mé rychlosti divit. V 6:38 si auto usmyslelo stávkovat, ale včas pochopilo, že dnes je den D a tak jsme nakonec odjeli. Do Olomouce manžel vjížděl přesně 7:05. To už jsem měla být 5 minut v budově fakulty. V 7:10 dostal ode mě pusu a prosbu, ať mi drží pěsti. O pár minut později jsem celá udýchaná stála ve třídě a podávala vedoucí studijního flešku s prezentací k nahrátí do PC.
Na teoretickou část bylo naplánované, že půjdu jako třetí. Když pro mě přišla vedoucí studijního, kominíčka i zelenou propisku jsem už svírala v ruce. Na stole u PC ležela červená plastová kolečka, vybrala jsem si jedno, otočila ho a pak jen zírala na číslo 9. Diabetes mellitus(cukrovka) a ošetřovatelský proces. Po chvilce jsem začala sepisovat proces. Pomalu mi to začalo naskakovat. Když už jsem nevěděla víc, druhý papír se začal plnit údaji o cukrovce, zmatečnými a dost přešrtanými. Ale už jsem musela ke stolku. Přivítali mě těmito slovy: "Kolegyně Chudobová měla to štěstí, že si vylosovala otázku číslo 9..." Nechápu o jakém štěstí to mluvili. Tužku jsem položila vedle papíru, kominíčka mačkala v ruce a spustila oproti doporučení tím, co jsem uměla méně, procesem. Koktala jsem, opravovala se, moc mi to nešlo. Když po mě chtěli doplnit jednu z částí plánovací fáze procesu, zapírala jsem jako patryzán, nedostali to ze mě. U cukrovky se mi to nějak v hlavě seřadilo, poznámky jsem přeskakovala podle potřeby tak, aby vše dávalo smysl. Odpověd na první doplňující otázku jsem zvládla jen s jedním přeřeknutím. Další odpovědi mi byly taktně napovězeny a já je rozvinula co to šlo.
Do třídy za spolubojovnicemi jsem vešla se smíšenými pocity. Něco jsem řekla, snad mi to dají. Jenže ono nám bylo řečeno, že čím víc se nás komise bude ptát, tím horší bude hodnocení. Ze zkoušky státnicového předmětu jsem před několika týdny odcházela s hodnocením D, což není nic moc. Přitom nejhorší hodnocení je E.

Odpoledne jsem měla jít k obhajobě bakalářky jako poslední, osmá. Když si první šla asi půl hodin před zahájením obhajob přečíst na chodbu svůj text, byla jsem naprosto v klidu. Mám přece minimálně 8 x 20 minut čas (10 prezentace + 10 obajoba). V zubu tepalo, nezbylo než rozpustit další sáček s aulinem. Mozek jsem vybudila další silnou kávou. Sotva jsem ji vypila, vedoucí studijního vešla do třídy, oznámila změnu:"Jako první půjde obhajovat svoji práci kolegyně Chudobová, protože její oponentka musí přejít do druhé zkušební komise." Neviděla jsem desky s textem obhajoby, ležící vedle mě na stolku, protože jsem byla v naprostém šoku. S kominíčkem v ruce jsem vykročila vpřed. Předsedkyně komise nejprve znovu představila mě, pak mou práci, vedoucí práce i oponentku. Jeden šok stíhal druhý. Moje prezentace začala v podstatě těmi samými slovy. Vůbec netuším, kde se ve mě vzal ten nápad vložit do mého představování slůvka...jak už bylo řečeno nebo ještě jednou. Dokonce jsem ignorovala rozhovor mezi komisí zaměřený na hluk venku a dohady, kdo že to okno půjde zavřít. Měla jsem sto chutí jim říct, že asi já. Další šok přišel, při překliknutí na předposlední slejd s romskou vlajkou a poděkováním za pozornost. Předsedkyně komise mě okamžitě vyzvala abych si sedla ke stolku, a hned otevřela diskusï. Za oním slejdem jsem totož měla vcelku dost dobře vysvětlenou otázku k obhajobě od vedoucí práce. Byla jsem tak rozhozená, že jsem vlastně ani pořádně neodpověděla na otázku, jen jsem začala a dotyčná si na ni odpovídala několik minut sama. Naštěstí mě vedoucí práce chválila za přístup ke zpracování práce. Jen se jim nelíbila moje klíčová slova v angličtině, byla nepříliš vhodná. No, kdyby věděly, jak jsem je tvořila, tak zapláčou...

Na chodbu jsem se vpotácela úplně zdeptaná. A pak to začalo. Další holky si vyslechly svoje nepříliš dobré ortely, jedné nekoreloval název práce se zadáním, druhá se tak trochu odchýlila od tématu, další měla příliš mnoho lékařského, nebo víc než jednu knihu. Nálada zhoustla o to víc, že jedna z komise pustila informaci, že dopoledne byla dvě F, ale neřekla kdo státnice neudělal.

Až pozdě odpoledne, před pátou, nám řekli výsledky. Nejdřív si zavolali ty dvě, co dostaly za F, každé zvlášť oznámili, že státnice neudělaly, ale můžou se přihlásit na opravný srpnový termín. Potom si nás zavolali všechna naráz. Když jsme jim odsouhlasily, že můžou říkat výsledky přede všema, spustili. Nejdřív zhodnotili písmenkem A až E teoretickou část, pak obhajobu a nakonec řekly celkovou známku. V dlami jsem opět svírala kominíčka. Smutek nad neúspěchem spolužaček ustupoval nad radostí, že jsem prošla. Bylo mi jedno jak, brla bych klidně E-čka. Stejně mi ale oči trochu plavaly. Potom to přišlo. "Kolegyně bakalářka složila státní závěrečné zkoušky poněkud monotématicky,A, A." Vtom se mi spustil vodopád slz a vůbec nešel zastavit. Pomaličku mi to docházelo a než dořekli poslední hodnocení, usmívala jsem se se slzami v očích. Když nám gratulovali, slzavé údolí tentokrát s úsměvem se spustilo nanovo.

Při odevzdávání indexů na studijním si holky vymínily, že na promoci budu číst slib. Byla jsem tak mimo, že jsem kývla.
Cestou domů se ze mě stal uzlíček emocí, smích střídaly slzičky. Manžel volal své mamince, že si ji konečně dovezl domů a že je to šprtka. Bylo cítit, že je na mě pyšný a mě to dělalo strašně dobře.

Druhý den jsem měla denní službu. V práci jsem šla z náruče do náruče. Až teprve pak mi vlastně postupně docházelo, co jsem to dokázala.

Teď můžu bez výčitek číst knížky, dívat se na filmy a bez výmluv na nedostatek času konečně začít shazovat nadbytečná kila...