Umlčené hlasy

Před několika lety jsem doprovázela kamarádku ze základky na autobus. Cestou domů mě napadlo, stavit se v Družbě pro bonboniéru, neteř měla narozky a tam mívají velký výběr za lidovou cenu. Jenže jsem zkřížila cestu "spoluobčanům". Když se blížili, říkala jsem si, jsi snědá, nic ti neudělají, klidně běž a nedívej se jim do očí. Chyba lávky. Ani nevím jak se mi podařilo vytrhnout se jim a prchnout právě do Družby. Jenže pokladní se nelíbila moje rozeplá natržená zimní bunda, označila mě za černou hubu a vyhnala ven z prodejny. Vzala jsem si na pomoc mobil, ale místo policie nebo manžela jsem vytočila číslo kamaráda Š. Nedokážu dodnes vysvětlit proč. Cestu domů si moc nepamatuju, až na ten hlas v hlavě, co mi napovídal ten nesmysl... Ještě že Š. měl nějaké tušení, stáhl mě k sobě, abych se mu nevysmekla pod projíždějící červené auto...

Manžel mi nejdřív nevěřil (jako obvykle tenkrát), ale natrhlá bunda mluvila sama za sebe. Nalil do mě pár panáků a já pak odmítla jít na policajty. Oni nakonec stejně nic nešetřili, protože jsem nebyla schopná nikoho popsat a pokladní popřela, že mě viděla...

Několik dnů jsem normálně chodila do práce, ale muž na mě nesměl chytnout. Postupně jsem se dopracovala k 5 minutovému stání u vchodových dveří z domu. Strach, že na mě bude čekat nějaký "spoluobčan" byl hrozný. A zvětšoval se. Muž na to neslyšel. Zato kamarád (tehdy vlastně spolupracovník) Š. si sám všiml, co se se mnou děje. Na netu našel psychiatra a hned mi sjednal termín. Mezitím se v mojí hlavě začaly hádat hlasy. Jeden říkal, že jsem totálně blbá a neskutečně najivní. Druhý hlas se mě snažil přesvědčit o mé neužitečnosti a zbytečnosti. Manžel mě nechápal. Něco podobného se stalo spolupracovnici přímo před nemocnicí, od té doby jezdila do práce autem i když bydlí téměř "za rohem". Říct na oddělení co se mi stalo jsem prostě nemohla.

Paní psychiatrička mi řekla, že jsem se dostala na okraj propasti deprese. Dostala jsem tabletky a dál makala jak barevná. Ale hlasy z hlavy ne a ne odejít. Pořád mi našeptávaly, že jsem naprosto neschopná, že když nedokážuani spát s vlastním mužem najde si jinou. Moje už tak nízké sebevědomí dostalo v té době nejednu facku. A hlasy mi stále napovídaly, jak to skončit. Pěkně mě vyděsily, ale paní doktorka byla úžasná. A kamarád taky. Musela jsem se naučit líp komunikovat s mužem. Víc se mu otevřít. polopatě mu říkat, co zrovna cítím. No a právě Š. mi v tom hodně pomohl. Dokázal i z náznaků uhodnout a říct nahlas co se mi honí hlavou. Hlasy v hlavě pomaličku umlkaly. Narážely na odpor, vlastně jendřív to byl jen maličký odpůrek. Až později to byl odpor jak hrom.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to lety prověřené moudro. Díky třem "spoluobčanům" jsem si začala víc vážit sama sebe, získala nejen přítele s velkým P, ale hlavně manžela. A hlasy v hlavě? Jsou tam. Ty zlé se podařilo umlčet. Těm hodným se snažím naslouchat :-)