Oslava ve velkém, aneb Rock Memory Of 2014

Nastal čas, všechno pořádně oslavit. Narozky, výročí, státnice. Kdykoliv se mě někdo zeptal, jaká byla oslava, musela jsem říct, že ještě žádná. Takže čas dozrál a já s radostí spojila poslech oblíbených kapel mého mládí s mírným alkoholovým opojením. Aneb jak říkávala moje máma: Vzhůru do bezvědomí, střízlivé nás nedostanou...

V sobotu 12. 7. 2014 v 17:25 jsme tedy vyšli svižným krokem, aby nám neujel svoz. V autobuse bylo hodně těsno a hodně veselo, tak jak to má před velkou akcí být. V 18 hodin se Plumlovská přehrada začala plnit. Žízeň jsme uhasili pivem. Zábavu rozproudil švagřík: Ona s tím titulem dostala i rozum, konečně pije pivo... To ale netušil, že když moderátor oznámil zahájení 7. ročníku Rock Memory Of kapelou ATD, šla jsem si koupit první kotel ferneta.

ATD hrají písničky z repertoáru Pražského výběru. Při písničce Pražákům těm je tu hej to manžel nečekaně rozbalil přímo u stolu. Jeho taneční kreace byly naprosto jedinečné, pobavil nás dokonale.

Druhá v pořadí byla kapela Plus. Když hrávali v době před mými 20 kily, tak teda nic moc, ale dnes byli jednoznačně super. Při prvních tónech Summer Of 69 jsem se odtrhla od rodiny a šla pařit pod pódium. Vydatně mi sekundovala jen o maličko starší kolegyně. Plusi hráli písničky z 80. let. Tehdy jednu písničku hrálo víc skupin, každá s jinými českými slovy. Tehdejší režim byl neúprosný, angličtina se neodpouštěla nejen v textech, ale také v názvech kapel. Třeba skupina Keks se musela přejmenovat na Rytmus...Proto když Plusi hráli už druhou písničku Kontaktů, Teta Líza (Take it Ease), vypadalo to, že Kontakti opravdu obnoví repertoár o nějakou tu původní písničku. Jak slíbili na Prostějovských Pivních slavnostech. Zatímco Plusi jeli svou spanilou jízdu, při každé další písničce, třeba téhle, naše pobavené pohledy říkaly: To ne, to není možné, nejsme tak staří a přitom jsme se královsky bavili.

Plusy vystřídali Keksy. Stihla jsem pouze rychlé WC a jeden Fernet. Upíchla jsem se přímo u zábran pod pódiem, ale nepříliš dobře seřízené bedny mě donutily ustoupit pár řad dozadu. Bylo osvěžující, že pořadatelé změnily pořadí vystupujících skupin. Někteří hudebníci se tak nestihli dostat do vlivu alkoholu a zpívali i hráli parádně. Je s podivem, že si mě manžel v tom moři lidí pokaždé našel. Mohli jsme spolu miniploužit na Perly bílé (Gyöngyhaju lany) a já si mohla opřená o něj zabulet na nádherná slova ještě krásnější písničky To se nevrátí (My Hometown). Je to taková kultovní záležitost, tahle perla mezi texty Keksů. Dovolím si tvrdit, že ji zná skoro celé prostějovsko, nejen mojí generace...

Na Quercusy jsem si dala pohov a dalšího ferneta. I když on to pohov až tak úplně nebyl. Sotva začly první tóny pecky ACDC Higway to Hell, hráli jsme s manželem mezi stoly na imaginární kytary a kývali se v tom správném rockerském rytmu, za výrazné podpory sousedních stolů. To prostě nejde jen tak stát při Takové písničce.

No a stal se takový malý zázrak, přijela moje kamarádka s manželem. Měla přitom směnu až do 21 hodin. Sešly jsme se tři holky i s chlapama, které dřív vymetaly jednu zábavu za druhou. A sešly jsme se na tu nej skupinu - Kontakt. Zpívaly jsme s nima jednu písničku za druhou. Kontakti opravdu hráli skoro jen svoje tehdejší staré pecky. Jako úplnou novinku nasadili mého kdysi hodně oblíbebeného Don Chuana (St. Elmo s Fire). Je to k neuvěření, ale po víc jak 20 letech nám všem třem "Gráciím" český překlad naskočil, jako bychom byly na posdlení zábavě včera. Stroj je stadion, tak na tuhle písničku Berniho Paula jsem si kdysi těžce zvykala. Pak se to zlomilo, dokonce mám doma jeho LP. Nechyběla naše hymna Mafie - (Just What I Needed). Jako každá z předchozích, i tato kapela vzpomínala na hudebníky prostějovska, kteří jsou v muzikantském nebi a vzdávala jim hold. Když Pepa připomněl, že u pódia už navždy bude chybět jeden mladý muž, který sice nebyl muzikant, ale hudbu miloval, vhrkly mi slzy do očí. A když potom dodal, že mu tam nahoře dělá společnost jedna mladá veselá sestřička, zesmutnělo nás docela dost. Už nevím, kterou písničku jim věnovali, ale les pohupujících se ruk nad hlavama rozehnal smutek.

Rock Memory Of se chýlil k závěru, ještě všechny účinkují zapěli společně Le It be a byl konec. Dostala jsem svého prvního ranního ferneta a šlo se domů. Do mámina "bezvědomí" jsem měla sakra daleko, ale byo mi strašně fajn. Koncert mě nabil pozitivní energií. Nebyl to jen mírný "dráček", jak by jste si mohli myslet. Na rtech mi hrál úsměv a uvnitř ve mě byla pohoda. Žádný stres. Žádný smutek. Prostě mi bylo hezky. Nejraděj bych ten krásný pocit poslala všem lidem, ale ono to dost dobře nejde. Není to škoda?