Slib

Sedí na schodech, v uších špunty, na nohou před týdnem koupené fosforově zelené běžecké boty. Přemýšlí, kterým směrem dnes poběží. Rozhodne se mezi lesoparkem a běžeckým oválem. Příroda vyhravá. Vstane, zapne přehrávač a rozběhne se. Její tělo se při běhu rytmicky pohupuje. Miluje ten pohyb. Za chvíli je v lesíku, pod nohama občas zapraskne větvička. Jedna písnička střídá druhou. ona při tom nemyslí na nic jiného než na slova, znějící v jejich uších. Je naprosto volná. Nikdo jí nevyčítá nepovedený oběd. Ani neochotu v milování se. A ona přitom zbožňuje intimní dotyky na svém těle. Jenže bývá tolik unavená, když přijde z celodenní směny domů. Běhání je pro ni vzpruhou. Elektrickým nábojem do dalších dní. Z poklidného běhu ji vytrhne zvonění telefonu, které přerušilo hudbu. Za pohybu zmáčkne tlačítko aby zjistila, kdo volá. Raději se zastaví a pozorně poslouchá. Po tváři se mladé ženě rozlévá úsměv. Hovor už neslyší jen ze sluchátek, volající stojí kousek od ní. pokleká, roztahuje ruce a dává slib lepších zítřků. Žena ho políbí, on vstává a běží vedle ní. Běh mu očividně nedělá žádné potěšení. Jeho odhodlání je však silné, snaží se s ženou udržet tempo. Běží vedle sebe, na rtech se mu rozlévá nesmělý úsměv...

Snad stokrát si to báječné dopoledne přehrávala v hlavě. Pořád musela myslet na jeho slib, že se bude víc snažit. Ten slib nedodržel. Vydržel mu pouhý měsíc. Hádka střídala hádku. Jejich společný život se blížil k bodu zániku. On opět sliboval, jenže pak to vzdala ona. Neměla sílu ani chuť nechat si zničit život sobcem. Rozešli se. Odstěhoval se, když byla v práci.

První noci v domě byly hodně těžké, smutné a plné slaných slzí. Když se jí po čase ozval starý kamarád s pozváním na skleničku, odmítla. Nakonec se setkání stejně nevyhnula. Potkali se přímo na náměstí. Tak, jak to uměl jen on, naléval mladé osamocené ženě život do žil. Naučil ji opět se radovat z maličkostí. Ona mu oplácela svým zvonivým smíchem a veselým úsměvem. Scházeli se většinou jednou týdně, pokud byl hodně pracovně vytížený, jednou za čtrnáct dnů. Nechtěla ho jako kamaráda ztratit, proto nikdy nepřekročila onu pomyslnou hranici. Do té doby, než ji překročil on. Když se uviděli po měsíční pauze, přivítal ji v kavárně s otevřenou náručí. Celá rozesmátá se nechala obejmout. Pak jí dal krásnou kytičku frézií. Ona mu opět ukázala zářivý úsměv. Milovala frézie. Když se nad ni naklonil podruhé, na okamžik zvážněla, než se jejich rty spojily. V tom krátkém polibku nebylo kamarádství, ale láska. Cit muže velmi mladého muže ke zralé ženě. Oba dva pochopili, že se lásce bránili úplně zbytečně. Pochopili, že láska se neptá na věk. Pochopili, že jsou tu jeden pro druhého...