Rozloučení

Noční z pátku na sobotu proběhla poměrně klidně. Zato ráno po ní nabralo na rychlosti. Vzbudit syna, jet s ním pro opravené auto, cestou zpět vyzvednout kytku, osprchovat se, umýt vlasy a rychle usnout, protože ve 14 hodin začíná pohřeb. Samozřejmě jsem si zapomněla natočit budíka a vzbudila se až ve 13:15. To byly fofry! Přijela jsem tam těsně před začátkem. Docela velký kostel byl úplně plný. Stálo se i venku. Nahlédla jsem dovnitř. Spolužáci stojící hned za posledními lavicmi mlčky pokynuli, abych šla za nimi. Stihla jsem si nachystat drobné i kapesníky do ruky a začala mše svatá. V jejím závěru promluvila jen o měkolik málo let starší Jana. Její řeč nás dostala všechny. Byla to upřímná slova plná bolesti ze ztráty mladého člověka, pronesená v duchu víry. Potom následoval přesun na hřbitov. Přejíždělo se z jedné vesnice do druhé. Při čekání na ostatní spolužáky jsem se pozdravila se vzdálenými příbuznými, s nimiž se vídáváme bohužel už jen na pohřbech. Uložení do hrobu probíhalo vzhledem k velice nevlídnému, sychravému počasí a vzhledem k tomu, že si rodina nepřála přijímat kondolence trochu rychleji, než je obvyklé. Celý pohřeb mi připadl takový zvláštní. Dost mě vykolejilo, že jsem kromě Janina projevu vlastně vůbec neplakala. Jen mnou procházel takový zvláštní pocit smutku smíchaného se zmarem.

Už předem jsme se domluvili, že si půjdeme sednout do jedné z místních hospod a zapijeme Jendův odchod. Před pár měsící v tom samém lokále znělo naše rozesmáté: "Panebože, už 30 let jsme ze školy ven". A teď tam sedělo 12 zaražených, nemluvných lidí. První dotaz padl ke mě. Chtěli vědět, co že se to vlastně stalo, proč zemřel. Ale já jim nemohla a nemůžu nic říct. Naštěstí to po chvíli pochopili a dál se neptali. Seděli jsme tam a začali si ovídat si o všem možném. O dětech, o práci, o svých partnerech, o svých úspěších i prohrách. Někteří na srazu nebyli a chtěli vědět. Bylo nám spolu moc příjemně. Mirka to řekla moc hezky, jako bychom navázali tam, kde jsme před 30 lety skončili.

Kolem 18. hodiny nám postupně volali naše protějšky, aby se ujistili, že je vše v pořádku. Až na výjimky a jednou z nich byl můj muž. V telefonu byl dost nepříjemný. Dal mi okázale najevo, že on je tady sám a já se tam zase bavím. Musela jsem ven, abych jeho sobeckost rozdýchala.

Ještě asi hodinku jsem poseděla, ale únava se hlásila a já měla před sebou jízdu autem. Nejprve jsem se rozloučila s Mirkou. Podaly jsem si ruce a pak pusu. Potom přišel na řadu Pavel. (To on seděl s Jendou v lavici za mnou. Oni dva mi ukázali, jak chutná kamarádství. Pavel byl plachý a tichý, Jenda otevřený a hodně přátelský. Po něm jsem pojmenovala našeho syna, chtěla jsem, aby byl jako Jenda.) Podávala jsem ruku Pavlovi a chtěla se rozloučit i s ním. Nejdřív mi dal pusu, potom si mě přitáhl k sobě aby mě mohl obejmout. Bylo to pevné přátelské obejmutí. Jako by mi chtěl předat kousek své síly. Trochu povolil stisk a dal mi pusu. Pak ještě jednu. Já už měla v očích slzy. Jeho upřímnost mě odzbrojila. Bylo strašně těžké ovládnout se a nezačít plakat. Čekalo mě dalších 8 podání ruky, 8 pus a nějaké to malé obejmutí. Vypotácela jsem se z místnosti na čerstvý vzduch totálně dojatá. Bulila jsem jako malá holka.

V autě jsem pustila jsem si přehrávač "na plný pecky" a zpívala si s Michalem a Petrem. Jako by v rádiu věděli odkud jedu...

Dnes nikam nejedu, tak Ti Jendo připíjím horkým čajem vonícím rumem. Ať tam kde jsi, dojdeš klidu.