Zpět na svém

Dva měsíce jsem si hrála na paní staniční místo kolegyně, která musela na docela bolestivou operaci.

Nejdřív jsem měla strach, že spadnu penězmi dolů. Beze směn a vídendů sotva dosáhnu na svůj základ. Když mi staniční svoji funci předávala, doporučila mi, abych si brala jen soboty. Přes týden toho prý budu mít plné zuby a neděli uvítám s otevřenou náručí. Říkala jsem si, dám na ni. Ale ouha. Hned první týden mě čekala sobota, protože jsem ji musela vrátit za volno na sraz ze základky po 30 letech. V něděli jsem si sotva vydýchla a už tu bylo pondělí a celý další týden. Tím, že jsem musela ze služeb na ranní, nás o jednu ubylo, k tomu nějaká ta dovolená, která se stejně musí vybrat a najednou služby nešly sepsat. Nezbylo než vzít víkendové služby, pokud bych tedy neriskla nezákonné služby víc jak sedm dní v kuse. Prostě jsem vzala skoro každý týden buď sobotu, nebo neděli. Pouze třikrát na mě čekal volný víkend. Přes týden jsem nestíhala skoro nic. Z práce jsem přišla většinou hodně po 14 hodině. Sotva jsem se totiž chystala domů, zákonitě se něco pokazilo. Buď přivezli akutní příjem, nebo se rychle muselo navážet na sál a zároveň ihned odvážet z dospávacího pokoje. V tom lepším případě jsem dopoledne nestihla udělat objednávu zdravotnického materiálu a musela zůstat a doobjednávat. Prostě mi bylo zatěžko odejít, když každá ruka navíc byla dobrá. Jak já se těšila na svoje směny!

Ale už jsem opět ve střídačkách. S daleko větší pokorou vůči své staniční. Sloužím si svoje denní a noční a jsem spokojená. Dostala jsem na starost zaučení (už při zastupování) zdravotnického asistenta. Je radost ho něco učit. Naprosto jiná zkušenost, než u jedné kolegyně, která přešla z pozice učitelky praxe do pozice sesty. Neměla to jednoduché, protože nedokázala zapomenout na to, že praxe je jiná než její vyučování. Musela podstoupit adaptační proces a zládla to po necelém roce jen tak tak. Teď už je v pohodě a snaží se zvládat svoji práci. S tímhle asistentem mám pocit, že by to zvládl z fleku na jednu čistou. Proč? Informace do sebe nasakuje jako houbička. U práce přemýšlí, ptá se proč je to tak a ne jinak. Má už za sebou nějakou praxi, ale jako sanitář a jako administrace v kartotéce.

Včerejší den byl od rána hodně náročný. Měla jsem denní s asistentem. Blíží se doba reakreditace a tak se žádné naše úlevy v provádění úkonů neomlouvají. Chodí jeden audit za druhým. Pracuje se předpisově, tedy i zdlouhavěji. A včera jsme vyměnili skoro celé oddělení. Propuštění, překlady, plánované příjmy, akutní příjmy...Dopolední kafe jsem v 11 hodiny vylila úplně studené. A asistent na tom nebyl jinak. Makal jako šroubeček. Některé výkony jsem musela dělat sama (nemá na ně kompetence), ale stejně mi pomohl alespoň tím, že nachystal všechny pomůcky, než jsem si stačila o ně říct. Při práci s lidmi si skvěle rozumíme. Tohle jsem už jednou zažila s mužem, který je již mimo obor. Souhra beze slov. Pracovní souznění. Pojmenujte si to jak chcete, ale prostě nám to se Š. šlapalo jako na kolovrátku. Včera se ten starý pocit vrátil. Je ho škoda, asistent se totiž po složení nástupní praxe vrátí zpě do ambulantní sféry.

Večer jsem se dovlekla domů unavená, ale spokojená. Myslím, že jsme zvládli všechno. Pokud nám něco uteklo, určitě to byla drobnost. Po delší době se opět těším nejen do práce, ale i na práci.

P.S.: Mám svoji práci ráda a kolektiv v němž pracuji také. Každý z nás, včetně mě, máme svoje mouchy a já mám ráda každého takový jaký je.

Asi jsem našla jeden klenot:-)