Byl to jen sen.

Při cestě na noční, za přechodem přes náš obchvat, mě dojel kolega. Nejdřív zablikal a pak i zatroubil. V práci to docela ubíhalo. Příjmů bylo jen pár, mezi nimi jedno napadení ženy podnapilým mužem...

Vůbec se mi nechce vstávat. V kuchyni se svítí. Displej na mobilu ukazuje 4:30, ještě mám 5 minut. Otáčím se na bok, zavírám oči a sním o dalším volném dni. Marně. Budík v mobilu je nemilosrdný. Co nadělám, musím vstát. Ke snídani si čtu Egypťana Sinuheta. Miluju to spojení neuspěchané snídaně a napínavého příběhu. Jenže čas letí jako splašený. Ještě zuby a už musím jít. Pecky do uší, zamču byt a vyrážím do práce. U sousedního domu je nějak rušno. Ještě že mám hudbu tak potichu. Dobře slyším, jak žena vyhrožuje muži, aby okamžit vypadl z jejího života, jinak volá policajty. Roztřepala mě zima. Za chvilku budu muset projít kolem nich. Je sobota a nikde ani živáček, až na ty dva. Jsem kouek od muže. Táhne to zněj "jako z chlupaté deky". Naštvaně se dívá na ženu, otáčí se a vráží do mě. Z těch sprostých slov, která na mě ve zlosti vychrlil, je mi stydno. Ne, že bych nikdy nemluvila sprostě, ono se jendomu uleví, když si hezky od plic zanadává. Ale tohle je příliš vulgární slovník i na mě. Snažím se toho opilce nevnímat, skloním hlavu a pokouším se jít dál. Ale on mě chytnul za ruku a smýkl se mnou o lavičku. Dopadám tvrdě zády na opěradlo. Zatmí se mi před očima. Žádná milosrdná mdloba, ale příšerná bolest. Z očí mi vytryskly slzy. Záda byla v jednom ohni. Snažila jsem se postavit na nohy. Nešlo to. Podlomila se mi kolena a já padám na zem. Do trávy. Muž se nade mnou sklání a pomáhá mi vstát. Mám děsný strach. Co se mnou udělá teď. nedokážu se mu ubránit. Má velkou silu. Chytl mě za předloktí a postavil. Tentokrát už jsem to ustála. Zkouším udělat krok, další a pak zase další. Pryč od něj. Utíkám k silnici. Jede auto, chci zastavit, jenže on běží za mnou. Volá , omlouvá se, ale já mám z něj strach. Musím zrychlit. To stihnu. Přibližující se auto přibrzdí a já přebíhám silnici. Celá zadýchaná běžím po chodníku. Vedle mě projíždí auto. Kus přede mnou zastavuje. Řidič vystupuje a jde ke mě. Žaludek se mi stáhnul strachy. Za chůze se otáčím, muž co mě pronásledoval se otáčí a utíká pryč. Naberu na rychlosti a nechtěně vrážím do řidiče auta. Sevře mě v náručí. Snažím se mu vyprostit, ale drží mě přílš pevně. Mluví na mě. Jenže já jsem ještě v šoku z útoku opilce a tenhle akt ochrany je mé zjitřené nervy už moc. Rozpláču se a prosím, aby mi neubližoval. Celá se třesu. Přes to všechno se k němu přitisknu, schoulím se mu do náruče. Utěšuje mě příjemným tichým hlasem. Znám ho. Reňoušku, už je to pryč, snaží se mě ujistit. Hladí mě ruko po zádech. Cítím se s ním v bezpečí. Naví mu v autě hraje moje oblíbebá písnička. Jdeme k autu, už každý sám. Usmívá se. Já se taky usmívám. Jak to, že té písničky hrají jen kousek a ještě ho zesilují...?

Zaklapla jsem budíka na mobilu a vstávala do práce. Před domem jsem pro jistotu zkontrolovala situaci. Nikde ani noha, kdo by taky vstával v sobotu v půl šesté ráno...