Kdo jste a co tu chcete?

Nemohla jsem tetině říct, kdo jsem a proč za k ní chodím. Stařecká demence, nebo možná Alheimerova nemoc jí zatemnila všechny vzpomínky. Nepoznávala nikoho, ani svého syna. Ten byl psychicky velmi labilní a se svým nízkým IQ naštěstí nechápal krutost jejího osudu. Nemuseli jsme mu říkat tvrdou pravdu. Stačilo říct, že máma je nemocná, proto je tolik popletená. Bral to jako fakt. Ve svých 50 letech myslel jako malé dítě. Ale nám to rvalo srdce, když se na něj dívala jako na cizího člověka. Nikdy ho nedala do ústavu. Nikdy neměla další dítě.

V dnešní době je takových lidí postižených Alzheimerovou nemocí daleko víc, než tomu bylo ve zmiňovaných 80 letech. Možná je to i tím, že tenkrát se všechny podobné nemoci schovaly pod hlavičku stařecké demence. Vzpomínám si, že na VŠ nás učili, že průměrná délka života lidí s Alheimerovou nemocí je asi 15 let. Není to mnoho. Nemoc se dá mírně zpomalit, ale nejde zastavit. Postupně se mění se celá osobnost člověka. Problémy s vyjadřováním či rozhodováním se pomaličku zhoršují. Lidé se zrácejí ve svém vlastním prostředí. Najednou zapomenou, kudy jít domů. Když je pak někdo přivede, podívají se na vlastního partnera a odmítají jít k té pro něj cizí osobě do bytu. Přidává se neschopnost dokončit myšlenku a odtud je jen krůček ke zmatenosti. Ráno se probudí a jsou chystají se do školy, i přesto, že jsou v důchodovém věku. Za nic na světě nesmějí zmeškat dnešní písemnou práci, vždyť se na ni tak důkladně připravovali. V posledním stádiu nemoci se člověk nedokáže o sebe sám postarat. Je nezbytná celodenní 24 hodinová péče. Pokud o nemocnho pečuje vlastní rodina, je to velice velice bolestné. Zkuste si představit, jak krmíte svoji maminku a ona se vás mezi sousty pokouší zeptat, kdo vlastně jste a co tu děláte. Tak rád(a) byste jí řekla, že jste její dcera(syn), ale nemůžete, nemá to smysl...

Jediné pozitivum, na této smutné situaci je to, že člověk stižený Alzheimerovou nemocí si žije ve svém vlastním světě. Nevnímá to, že jeho život se chýlí ke konci. Takže nakonec je jeho smrt vysvobozením spíš pro pečující rodinu. Zní to hodně hnusně? Ano, zní! Ale je to fakt. Nezřídka se totiž stává, že příbuzní tento velký psychický tlak neunesou a nemocný skončí v ústavu či v lepším případě v nemocnici.

Už nikdy nemůžu říct svým rodičům, jak moc je mám ráda. Smím jim dát květinu na hrob, zapálit svíčku a tiše vzpomínat na tohezké, co jsme spolu přožili, jak moc jsem jim vděčná, že do poslední chvílu jsem mohla zůstat jejich dcerou.