Máte všechny dárky?

Přiznám se bez mučení, že já ještě včera neměla. Chyběly mi poslední tři. Jeden jsem vyzvedla na poště. Druhý byl ve formě darovací poukázky. No a ten třetí, ten jsem musela jít koupit...:-)

Ale v sobotu jsem jeden dárek pomáhala darovat. Byl pro děti zaměstnanců naší nemocnice. Splečnost, která nás vlastní pronajala celý areál Hrubá Voda. I jeden vláček se třemi vagony byl pro sobotní odpoledne jen náš. Ve dvojici jsme obsluhovaly ten poslední. Pro každou čtveřici nám napekli plný tácek cukroví. Děti dostaly čaj, dospělí svařák a pro náladu domácí slivovici. Děti snad všech věkových kategorií i dospělí si vezli od sáněk, přes boby, nejrůznější lopaty a pekáče až po snowboardy a lyže. Nabízela se otázka, na čem asi budou sáňkovat a lyžovat. V 16 hodin jsme to všichni uviděli. Zasněženou stráň. Všech vyznavačů zimních sportů se rázem zmocnilo šílenství. Každý chtěl rychle vystoupit a užívat si. Jako by se báli, že jim ten malý zázrak roztaje. Jasně že neroztál. Lyžovalo, bobovalo a snowbordovalo se jako o život. Aby se nikdo nenudil, bylo pro děti připraveno hledání pokladu a dospělým se podávala tentokrát na zahřátí slivovička. My, co jsme neměli sportovní náčiní jsme vyzkoušeli bobovou dráhu. Jezdilo se buď sólo, nebo ve dvojicích. Moji první a jedinou jízdu ve dvou řídila kolegyně z JIPky. Cestou nahoru jsme měly intenzivní pocit, že se vyvrátíme a vypadneme. Na první zatáčce moje "řídící" zkusila brzdu. Jak jsem později v cíli zjistila, bylo to poprve a naposledy. Jízda to tedy byla dost šílená. Hlavně v klopených zatáčkách to byl parádní adrenalin. Hlavou se mi mihla myšlenka, jestli vypadnu teď, nebo se nabodnu na kovovou konstrukci těsně před cílem. Samozřejmě, že celá dráha je bepečná, navíc každý pasažér je jištěný bezpečnostními pásy. Samo sebou, že jsem jela ještě několikrát, ovšem pokaždé sama. Bezva nálada nám všem vydržela až do večera. Odjíždělo se ve 21 hodin. Malé děti spokojeně klimbaly na klínech dospělého doprovodu. Ty starší nám ukázaly, zač je puberty loket.

Původně jsem vám chtěla ukázat fotky, jenže v tom předvánočním shonu prostě nemám čas je stáhnout a upravit. Zítra, vlastně dnes odpoledne, bych ráda zajela na hřbitov. Máma má narozeniny, tak jí zapálím svíčku. V rádiu hráli jednu z mých oblíbených starších vánočních písní a já při ní spustila slzavé údolí. Už je to hezkých pár let, co tu se mnou máma není a já mám někdy pocit, že mi chybí pořád víc a víc. Ale i když odešla v prosinci, nikdy jsem na vánoce nezanevřela. Asi za to může tehdy roční Honzík, kvůli kterému jsme pár dnů po pohřbu museli odložit smutek a radovat se ze svítícího stromečku i z dárečků, které na něho čekaly. Pořád vánoce miluju pro tu nádhernou atmosféru. Lidi se k sobě chovají alespoň na pár dnů hezky. Jsou hodně tolerantní. Dávají najevo svoji radost a snaží se předávat ji dál. A to je asi nejkrásnější na tom všem. Rozdávat radost i naprosto cizím lidem.

Tak šťastné a veselé :-)