pátek 2. ledna 2015

Chodila okolo něj...

Leželi vedle sebe. Měla hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala, jak mu bije stdce. Ten pravidelný zvuk ji uklidňoval. On byl strachem bez sebe, už to nemohl déle odkládat, musí jí všechno říct. Už je to téměř rok, co všechno začalo... Nejprve si myslel, že ho chytl slepák. Když ani po jeho odstranění bolesti neustupovaly, přišlo se na pravou příčinu bolestí. Nechápal, proč zrovna jemu urolog dává do ruky všechny ty papíry k příjmu a neúčastným hlasem mu oznamuje tu příšernou diagnózu. Rakovina. Za dva dny přišel o jedno varle. Byl to zmotněmý děsivý sen. Všichni ho uklidňovali, že rakovinu varlat měl i fenomenální cyklista Lance Armstrong a dostal se z toho. Po první operaci a posledním bloku chemoterapie tomu ještě věřil. Ale teď?
Čekal s nepříjemnou zprávou až bude po vánocích, teď už jí to musí říct. Nemoc se vrátila zpět. Rakovina. Znovu mu smrt klepe na dveře. Uteče jí i tentokrát?
Byla z toho zničená. Nejdřív dostala strach o něj. Jsou metastázy i v kostech? To by bylo hodně zlé. Jak zvládne další chemo, když to předchozí skoro celé prozvracel? Najednou začala panikařit při představě, že by jeho srdce přestalo bít a ona by jeho uklidňující zvuky už nikdy neslyšela. Potom začala zcela sobecky uvažovat, jak by finančně utáhla celou domácnost bez něj. Chmurné myšlenky rychle potlačila sebevědomým prohlášením, že se to zvládne. Porazil rakovinu jednou, porazí ji i podruhé! Hlavně se nesmějí nevzdávat předem! Jezdila s ním na nepříjemná vyšetření. Spolu se radovali, že kromě břicha nikde žádné metastázy nejsou. Snažila se ho povzbuzovat před už třetí operací během posledních dvou let. Dodávala mu odvahu před každou chemoterapií. Pokaždé mu bylo strašně zle. Zvracel snad ještě víc, než před rokem. Osvěčené léky u něj proti nevolnosti u něj vůbec nezabíraly.
V mezičase léčby na ni býval zlý. Dával jí vinu za svou nemoc. Kdyby se díky ní nemusel stresovat, nedíval by se teď smrti do očí. Ona se také trápila. Snažila se jak nejvíc mohla, ale on na všem co udělala viděl chyby. Po ukončení léčby od něj musela odejít. Nedalo se to vydržet, musela chránit děti, musela od něj odejít, aby se s nimi mohla nadechnout a žít. Nebylo to nadlouho, ale bylo to nezbytné. Když odjížděla, měla pocit, že je ten největší zrádce pod sluncem. On bojoval o život a ona ho opustila...
A smrtka se v jeho blízkosti činila. Zemřel jeho otec. Zemřel i její bratranec. Oba podlehli rakovině. Smrtka kolem něj obcházela jen malou chvíli, musela uznat, že jeho vůle žít je silnější. Odešla. Prozatím. Moc dobře však věděla, že ona je právě tou jedinou jistotou v lidském životě....

22 komentářů:

  1. Je to citlivě a moc hezky napsané, přesto smutné, ale i to je součást života. Na toto téma si netroufám ani pomyslet, abych snad něco nepřivolala. Jsem pověrčivá? Nevím, snad.

    OdpovědětVymazat
  2. Tedy pecka v době, kdy si přejeme zdraví a zase zdraví. O tom je život, já vím, ale brrrr, uf.

    OdpovědětVymazat
  3. Uff. Úplně jsem si připomněla, jak jsem do doby předběžné diagnózy nechtěla plašit rodinu a jak těžké byly ty tři týdny čekání do výsledků krevních testů a dalších odběrů hrát hru "nic se neděje".

    OdpovědětVymazat
  4. Upřímně...Chudobko, mám Tvoje pojednání ráda, ráda si u Tebe hledám pravdu...ale kdo na začátek nového roku vymyslel takové téma týdne ? Tak o dušičkách...ale na Nový rok, kdy máme hledat pozitivní náboj na dlouhou a tmavou zimu a kde otevřu blog, tak se píše o smrti...sama víš, že jsem tím prošla a vím, jak tato součást život vypadá....ale pojďme se radovat, žijeme, jsme tu a jsme na startovní pásce roku 2015   

    OdpovědětVymazat
  5. [1]: Ne, nejsi pověrčivá, jen to téma je takové smutné....

    OdpovědětVymazat
  6. [2]: Když tenhle týden to vyhrálo takové smutné téma týdne, nedá se na něj psát moc veselých příhod...

    OdpovědětVymazat
  7. [3]: Musí to být strašně těžké prožít si tohle peklo na vlastní kůži...

    OdpovědětVymazat
  8. [4]: Tohle téma jsme vybrali my všichni, bohužel...

    OdpovědětVymazat
  9. Já bych se neptala, kdo to vymyslel a proč je to na začátku roku. Ani život ani smrt se neptá na datum, to jen člověk tak chápe. Kdo zažívá peklo s nemocí ať už u sebe nebo u svého blízkého, je mu celkem jedno, kterého je. Něco o tom vím, tak nepíšu jen tak do vzduchu. Pak je třeba hodně sil, především psychických, ale když to pomine, ono se to projeví i na fyzických silách. Je to moc složité, ale člověk musí jít dál ...

    OdpovědětVymazat
  10. [9]: Existuje pouze jediné slovo,před kterým mám skutečný respekt a to je smrt.Jako zdravotní sestra na koronární a metabolické jednotce jsem se s tím setkávala denně, takže velice dobře vím, o čem píšete a co cítíte, přeji Vám hodně sil...ale přesto a nebo právě pro to, nemám tato témata v oblibě

    OdpovědětVymazat
  11. až mi zimomriavky naskočili na ruky, tak je to silno napísané. Moc krásne, pravdivé a bolestivé. Zachytila si v tom všetko.... smrť si nevyberá - koho, prečo a hlavne kedy. Jeden deň tu sme, v ten druhý už nemusíme...

    OdpovědětVymazat
  12. Druhého ledna před 17 lety umíral můj otec v Prostějově na rakovinu. To datum je těžké i po tolika letech. U tvého článku mi tekly slzy... Bojovat vedle člověka s rakovinou je strašně těžké..a navíc často po několik let...

    OdpovědětVymazat
  13. [9]: Někdy je to "jít dál" mnohem těžší než by se na první pohled zdálo. Ale život je krásný a stojí za to ho prožít jak nejlíp umíme

    OdpovědětVymazat
  14. [11]: Právě proto si važme každého dne, dobrého nebo špatného. Ten dobrý nám dělá radost a ten špatný nás posouvá o kousíček dál

    OdpovědětVymazat
  15. [12]:Máš pravdu, není to jednoduché. Ale co je dnes jednoduché...

    OdpovědětVymazat
  16. [16]: Bohužel ano, ale se šťastným koncem

    OdpovědětVymazat
  17. Ježiš, doufám, že je to jen fikce...

    OdpovědětVymazat
  18. [19]: No pak by mě to zasáhlo ještě víc. Ale pravda je, že se přesně takových příběhů opravdu stalo hodně. Já jsem myslela - jestli se to nestalo TOBĚ.

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za milou návštěvu ❤