1984
V sedmé třídě se rozhodnout, co budu dělat zbytek života? Vůbec nic mě nenapadá. Co na tom, že je to předběžný dotazník. Stejně netuším, co do prázdných řádků vepsat. Ještě mám rok čas na tohle zásadní rozhodnutí. Prozatím nemám ani šajnu čím chci být.
1984
Rok je pryč a já jsem na tom úplně stejně jako vloni. Tentokrát je to ale vážné, pořád o tom mluvíme ve škole i s našima doma. Na gympl nemám. Vyznamenání mám vydřené. Ale na střední školu to určitě stačit bude. Vždyť moje známky jsou třetí nejlepší ve třídě. Uff, první rozhodnutí je za mnou, jako první volba bude nějaký obor s maturitou a záchrannou brzdou se stane učnák. I v tom mám vcelku jasno, když neprojdu přijímačkama, chci se vyučit prodavačkou. Zůstává už jen jedna volba, vybrat střední školu. Najednou to vím naprosto přesně. Budu zdravotní sestrou. Úplně v barvách se vidím ve stejnokroji, čepec na hlavě a kolem krku sluchátka, pardon fonendoskop. Po nich jsem marně toužila celé dětství. Když to zvládnu, budu s nima pracovat po celý zbytek života. Naši se mému rozhodnutí nediví, to se spíš já divím že oni se nediví. Berou to jako hotovou věc. Jdu si za svým cílem. Úspěšně zdolám přijímačky i celou zdravku. Vůbec jsem netušila, do čeho se to po hlavě řítím. Po maturitě si mohu hrdě říct, jsem dětská sestra.
1988
Ještě než nastoupíme do zaměstnání, musíme na umístěnku napsat, na které oddělení a proč bychm byly rády přiděleny. Vybírám si se spolužačkou chirurgii. Fascinovaná převazy, velmi častými latinskými výrazy a péčí o nemocné po úrazech. Celá šťastná nastupuji jako zdravotní sestra na chirugii 6. Práce je to narozdíl od praxe ve škole velice náročná, ale baví mě.
Před mnoha lety jsem jako nepopsaný list vkročila na chirurgické oddělení abych ošetřovala nemocné. Pracuji zde dodnes. Nyní se sice jmenujeme traumatologicko - ortopedické, ale to pořád jedno a to samé oddělení. Práce, kterou jsem si coby náctileté trdlo zvolila nějakým zvláštním hnutím mysli, mě stále naplňuje a baví. Asi to byl osud...
To bylo dobré rozhodnutí, možná osudové. Ale v sedmé třídě?? ... Já jsem si taky zvolila práci, kterou dělám celý život a asi také osud.
OdpovědětVymazatHluboce se před tebou skláním. Je to velmi těžké a náročné povolání. Máš můj obdiv.
OdpovědětVymazatTaky dělám svou práci od počátku stejnou. Vysnila jsem si ji jako malé dítě. Práce zdravotní sestry je náročná.
OdpovědětVymazat[1]: v 7. třídě byl předběžný dotazník a v 8. třídě příjímačky. Další rok zdravka. Devítky tehdy nebyly
OdpovědětVymazat[2]: Ono každé povolání má svoje. Jsem ráda, že mě osvítilo a já si vybrala to, co mě stále baví
OdpovědětVymazat[3]: To je hezké vysnít si svoji práci
OdpovědětVymazat[4]:Aha, díky, že jsi to připomněla. Já jsem vyšla z devítky. Ale je to asi lepší, vybírat si v 8. třídě školu nebo povolání se mi zdá nepřiměřené.
OdpovědětVymazatTo je krásné, že ti to vydrželo a nejen to, studovala jsi dál, v tom máš můj veliký obdiv. Dokázala jsi to a určitě jsi moc hodná na pacienty, to už jsem vycítila. Moje dcera od 3. tř. chtěla být učitelkou..... a vystudovala dokonce dvakrát VŠ, aby mohla učit na gymplu.
OdpovědětVymazatmala si pekný detský sen, ktorý si premenila v realitu :). Ten môj sa žiaľ nesplnil, lebo som chcela ísť na hotelovú akadémiu, študovať jazyky, cestovať. Namiesto gympla (ktorý tiež nebol pre mňa) som sa rozhodla pre obchodnú akadémiu. Teraz robím účtovníctvo s ekonomickou vysokou - len bakalárom. Takže úplne niečo iné... :) Ale ako si napísala... asi to všetko bol osud. U teba úplne trefný a jasný a obdivujem ťa, že ťa neustále dokáže (aj v týchto dnešných podmienkach) napĺňať. Si skvelá! :)
OdpovědětVymazatMěla jsem to podobně, jen jsem si vysnila internu, konkrétně koronární a metabolickou jednotku, šest let jsem tam dělala a pak můj osud začal psát úplně jiný příběh a nemocnice už v něm nebyla, dlouhých 10let jsem se trápila než jsem si zvykla jinde
OdpovědětVymazatA já si vždycky myslela, že jsi lékarnice ! Ale zdravotní sestra je taky super povolání, občas dost náročné, ale pěkné.
OdpovědětVymazatDobře sis vybrala Já si vybrala taky, leč nevzali mě .. ani napodruhý. To už je osud
OdpovědětVymazat[8]: Je hezké, když máš představu, sen, za kterým si jdeš. Musel to být pro ni moc fajn pocit, když dokončila studium a začala učit. Má můj obdiv.
OdpovědětVymazat[9]: Já od malinka chtěla být doktorkou s fonendoskopem kolem krku. To se mi nesplnilo. V téhle profesi by, podle mého názoru, neměl pracovat nikdo, koho to nebaví
OdpovědětVymazat[10]: To je smutné. Práce na metabolické jednotce musela být velice náročná. Jsi borec, já nevím jestli bych si dokázala 10 let zvykat. Hlavní je, jestli sis zvykla a jestli tě to baví
OdpovědětVymazat[11]: Ano, je pěkné, když vidíš, že pacienti mají radost, když přijdeš na službu. Je pěkné, když zaslechneš na chodbě: to je ta sestřička, který babičce pomohla...Je pěkné, když se ti podaří napoprvé odebrat krev u člověka, který "nemá žíly". Je velice smutné, vidět umírat lidi, vědět, že zákrok byl provedený jen pro dočasnou úlevu od bolesti, dočíst se, že pacient zemřel na jiném oddělení...
OdpovědětVymazat[12]: Já si nějak ani nepřipouštěla, že bych se nemusela dostat. Přitom šlo o výběrovou třídu dětských sester. Radost z přijetí byla veliká. Asi jsem to měla napsané v osudu
OdpovědětVymazat[15]: Práce to byla nesmírně náročná, ale naplňující, smysluplná, milovala jsem jí. Jenže přišla rodina, musela jsem ze směn a ze zdravotnictví jsem už 26let...zvykla jsem si / po 10letech /, ale dodnes se s holkama z interny scházíme
OdpovědětVymazat[18]: Máš můj obdiv
OdpovědětVymazatMěla jsi obrovské štěstí, že sis v té "loterii" dokázala vybrat profesi, která tě dodnes baví a naplňuje.Já v těch 14-ti letech také neměla jasno. Navíc moje dominantní máma stejně rozhodla za mě a dokonce byl problém s vyplněním náhradní školy, protože ona jakoukoliv jinou školu odmítala. Šla jsem na ekonomku. Před maturitou jsme se znovu rozhodovali, co dál a já dost vážně uvažovala o nějaké "pomáhací" profesi. Jenže jsem otěhotněla a z dalších studií nebylo nic. Teď v 41 letech si možná splním svůj tehdejší sen - minulý týden jsem nastoupila jako PSS v ÚSP. Zatím jsem nadšená, ale ještě jsem toho moc neviděla a nezkusila. Na nějaké skutečné soudy je brzy.
OdpovědětVymazat