U bazénu

Na tomto blogu byla vyhlášena soutěž. Řekla jsem si vlastně a proč ne, zkusím to. Úkol zní napsat povídku s protiklady. Minimální velikost 2000 znaků jsem dodržela, všechny protiklady tam mám. Nezbývá než tajně doufat. že se vám bude líbit.

Hana s Martou přijely do místa konání semináře s hodinovým předstihem. Ubytování na hotelu Hvězda proběhlo hladce a hlavně rychle. Čas vystoupení se jim posunul, protože jeden příspěvek pro nemoc přednášejících odpadl. Jejich prezentace Mezioborová spolupráce při úrazech hlavy byla zařazena jako poslední z dopoledního bloku. Přednáškový sál se postupně začal plnit. Čím víc lidí přicházelo, tím větší měla Hana trému ze svého vystoupení.

Marta se ji snažila uklidnit: "Ona to není žádná sranda mluvit před tolika lidmi, ta magistra to jenom četla. Nemusíš mluvit spatra, když si netroufneš."

"Já vím, ale stejně budu koktat," oponovala nervózní Hana.

Za pár minut už kráčela k mikrofonu. Začátek přečetla, jenže musela držet v jedné ruce mikrofon a v druhé prezentér, takže desky s připraveným textem zůstaly ležet na pultu. Nezbylo než se rychle rozhodnout a vsadit na jedinou kartu. Všechno nebo nic. Otočila se k publiku a pokračovala zpaměti.

"Do skupiny kraniocerebrálních traumat řadíme úrazy lebky a mozku. Tyto jsou způsobeny dopravními, sportovními nebo průmyslovými nehodami. Mechanismy úrazů jsou dva, akcelerace a translace…"

Jen jednou se zaškobrtla, když rozdělovala nitrolební krvácení. Prezentace byla doplněná velice působivými názornými obrázky. Hana sklidila za své vystoupení velký potlesk. V diskusi padal jeden dotaz za druhým. Při odpovídání se už střídavě obě dvě. Po zodpovězení poslední otázky byla ukončena dopolední část semináře. Na Hanu s Martou ten den čekala už jen zasloužená relaxace. Po výborném obědě se rozhodly pro procházku v místním parku. Krásně slunečný podzimní den k ní přímo vybízel. Za dvě hodiny se vrátily zpět na hotel. Nechtělo se jim na společenský večer sponzorů semináře, který se konal na opačném konci města. Po lehké večeři se rozhodly zaplavat si v hotelovém bazénu. Jeden z hotelových hostů se s Martou dal do hovoru. Když spolu později odešli na bar, zůstala Hana v bazénu úplně sama. Ještě chvíli si zaplavala v protiproudu, potom se příjemně unavená zabalila do měkkého županu, lehla na lehátko a zavřela oči. Vyrušil ji tlchý, avšak povědomý mužský hlas.

"Věřte nebo nevěřte mladá paní, ale já vás znám. Ne, neotevírejte oči!"

Položil svoji dlaň přes Haninu tvář tak, aby ho neviděla.

"Ale já vás nez…," nedořekla překvapená Hana.

Vedle ní seděl její fyzioterapeut.

"Martine! To je ale náhoda. Kde ses tady vzal?", divila se mladá žena.

Rozzářila se jako sluníčko. Měla z něj velkou radost. To on ji naučil odložit nenávist k životu. Když Hanu po ošklivé autonehodě, opustil manžel, protože se nedokázal starat o invalidní ženu. Byl to právě on, Martin, který ji podržel. Den po dni částečně ochrnuté Haně ukazoval, jak milovat každou hodinu svého života. Nebýt Martinovy trpělivosti, vzdala by další život bez boje. Nemělo pro ni cenu dál žít. Padla až na samé dno. Ale díky němu se z něj dokázala odrazit a vstát. Začala bojovat. Usilovně cvičila, takže za necelý rok od úrazu chodila o dvou berlích. Dnes by nikdo nepoznal, že si prošla peklem. Hana vstala z lehátka.

"Martine, já jsem tak strašně ráda, že tě vidím. Pojď sem", naklonila se k usmívajícímu se muži a objala ho.

"Počkej Haňulko", odtáhl si ženu od sebe "musím se na tebe podívat", usmál se.

Naklonil se níž, aby ji mohl políbit. Neviděl ji tak dlouho. Celé dva roky. Když odjela z Kladrub, kde absolvovala pod jeho vedením intenzivní rehabilitaci, zpět na Moravu, ztratili se jeden druhému z očí. Co na tom, že Hana byla o deset let starší. Zamiloval se jako puberťák. Nedat na sobě nic znát bylo hříšně těžké. Dával jí tolik porozumění a kamarádství, kolik žena, kterou v těžké chvíli opustil její manžel dokázala unést. I přes vzájemnou náklonnost si víc neodvažoval přát. Náhoda je opět svedla dohromady. Dostal dárkový poukaz na welness víkend ve stejném hotelu, v němž se ubytovaly Hana s Martou. Teď už si příležitost nenechá proklouznout mezi prsty. Sklonil se nad usmívající se Hanou. Jejich rty se setkaly. Nejdřív se jen lehce dotkly, aby se vzápětí spojily ve vášnivém polibku. Oběma hlavou proběhla stejná myšlenka. Byli jsme od sebe tak daleko a přitom naše srdce byla tak blízko…