Smysl života.

Jejich syn, stejně jako ten prvorozený, zdárně odmaturoval. Nic nenechal náhodě, poctivě se na "zkoušku dospělosti" připravoval. Nebylo se tedy čemu divit, že i po oslavě svého úspěchu se cítil unavený. Jenže místo aby se to zlepšovalo a on se cítil den ode dne odpočinutější, byl stále víc a víc malátnější a ospalejší. Máma, zdravotní sestra, ho vzala k lékaři. Po odběrech krve měli bohužel jasno. Vlastně strašně šedivo, skoro černo. Akutní forma leukemie byla velice agresivní. Tohoto syna mladé rodině vzala. Rodiče se z náhlé ztráty sotva dospělého dítěte vzpamatovávali strašně dlouho. Všechnu lásku, který v nich zůstala darovali prvorozenému. On se také dlouho zdráhal uvěřit tomu, že jeho mladší bráška už není. Jenže čas ubíhal dál. Syn vyrostl v muže. Zůstal bydlet s rodiči. Chodil do práce. Hrál svůj oblíbený fotbal a užíval si života. Než ho začaly zlobit záda. Nejprve to příčítal přílišnému tréninku. Ale když nepřestaly bolet ani po delším odpočinku, vyhledal s polečně s mámou lékaře...

Jak to dopadlo jsem se dověděli rychlostí blesku. Jeho máma totiž pracovala s náma. Po sdělení závažné diagnózy se rozhodla ukončit pracovní poměr a odejít do důchodu, n který měla už více než rok nárok. Za bolesti v zádech jejího syna mohly metastázy v kostech. Primární nádor byl na ledvině. Šance na zdárnou léčbu prakticky neexistovala. Pokročilá forma rakoviny devastovala mladé tělo velkou silou. Silné bolesti musely být tlumeny během hospitalizace v nemocnici ještě silnějšími léky. Netrvalo ani jeden rok a syn poprosil rodiče aby si ho vzali umřít domů...

Minulou sobotu jeho krátká životní pouť zkončila. Nedožil se ani svých 44 let. Zemřel doma, v láskyplné péči svých rodičů a babičky.

Dnes jsme byli na jeho pohřbu. Sešlo se nás tam strašně moc. Smuteční síň byla úplně plná, stálo se i v uličkách. Bylo to strašné když hráli první píseň a lidé začali vytahovat kapesníky. Ještě horší to bylo po proslovu, když se paní z pohřební služby zmínila o obou zemřelých synech pozůstalých rodičů. Vůbec nejhorší byly kondolence. Co chcete říct na útěchu? Nejde říct vůbec nic než ta tvě slova - upřímnou soustrast a obejmout truchlící rodiče. Co zbylo z jejich života? Nic. Obě děti pochovali. Už nemají pro co žít. Jak znovu najít smysl života? Bude vzájemná láska obou rodičů stačit k přežití? K čemu hmotné statky, když je není komu předat. Vidět ty dva zlomené stárnoucí lidi jak tam stojí a přijímají kondolence bylo srdcervoucí. Odcházela jsem ze smuteční síně a třepala jsem se jako osika. Po tváři mi tekly slzy. Proč byl k nim život tolik krutý? Co provedli oba jejich synové, že jim nebylo dopřáno dožít se stáří? Čím se provinili jejich rodiče, že museli jít na pohřeb obu svých synů? Proč???