Učení - mučení

Jediné mučení, které by podle mého úsudku mělo být legální je učení se. A nemyslím teď pouze to školní biflování, sezení nad knihami a přípravu k písemkám nebo zkouškám. Mám na mysli učení se novým věcem. Když se člověk snaží naučit něčemu novému, jde mu to obvykle trochu ztěžka. Začátky nebývají lehké. Ale jak řekl klasik, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Jako malá jsem se ráda dívala na tetu jak háčkuje. Líbilo se mi kulaté prostírání, ale nelíbilo se mi jak moc je pracné. Odkoukala jsem se od ní krátké i dlouhé sloupky. Vrcholem mého háčkování byla malá dečka pro panenku do kočárku. I tu jsem dodělával s nechutí, trvalo to moc dlouho. Tak mi teta předvedla pletení. To už bylo lepší. Moje pokusy o jednoduchý pletený svetr měly nakonec úspěch. Byla z toho sice jen předlouhá šála, ale mnou upletená. Povyrostla jsem trochu (spíš věkem než výškou). Na internátě bylo spoustu volného času. Vycházky jen jednou týdně umožňovaly cvičit se v ručních pracech. Přivezla jsem tedy z domu staré jehlice, koupila novou vlnu a pustila se do pletení. Halenku z předlohy jsem upravila na vestu. A sebemučení v začátcích mé pletací kariéry přineslo své ovoce. Vůbec netuším jak, ale vesta se mi moc podařila. Jedno očko jako druhé. Jen to sešívání mi moc nešlo. Než se narodili kluci, měla jsem pro ně do porodnice bíložlutou miminkovskou soupravičku. Pletené svetříky s medvídky a pohádkovými postavičkami nosili do školky docela rádi. A dnes? Myslím, že mohu říct, že plést opravdu umím. Naučila jsem se být trpělivá při vyplétání nejrůznějších vzorů. Čím složitější, tím víc mě to přitahuje.

Zkoušela jsem i vyšívat. Ale to bylo opravdu mučení sama sebe. V pubertě se mi moc líbily maličké dečky s motivy velikonoc a vánoc. Chtělo to klid a trpělivost a té se mi v té době fakt nedostávalo. Sedět v klidu a vyšívat? To prostě nešlo. Stejně jako pletení šlo tedy vyšívání po pár pokusech do háje. Už nevím, kdy mě coby dospělačku napadlo darovat vyšívaný obrázek. Vyšívala jsem růžové a modré medvídky k narození dítěte. Faraona Tutanchámona jako obrázek na zeď. Podařilo se mi vyšít tátovi dva velké obrazyJežíše a Panny Marie. Věnoval je místní kapličce.

Letos jsem se pokusila uháčkovat velikonoční vajíčka. Nejsou sice tak krásná jako vzor, ale stejně jsem je pověsila jako výzdobu. Pokud se na ně nedívám příliš zblízka, nevidím chyby. Možná bych si měla jít pro brýle:-)

No a nezbývá než přiznat i svoji porážku. Trpím jak kůň. Mučím se s angličtinou. A je to opravdu mučení v pravém slova smyslu. Strašně dlouho mi trvá, než se naučím nové slůvko. Spíš ho zvádnu napsat, než vyslovit. Na jazyky jsem asi prostě tupá. Nebo na to jdu úplně blbě. Ale já se nevzdám! Budu bojovat a jednou možná....