Včera jsme s manželem objížděli hřbitovy. Vyjeli jsme před třetí hodinou a vrátili se krátce před půl šestou večer. Stihla jsem tak akorát vzít tašku a jít na noční směnu.
Hrob patřící manželově rodině je už dva roky upravený. Na náhrobní desce hrobky je vytesán pouze nápis rodina S. a vzpomínka na rodinu Ch. Bez jmen, dat narození nebo úmrtí, bez fotek. Je to hodně strohé. Na dalším hřbitově odpočívá můj bratranec. Vedle urny má svoji podobenku vytesanou do černé desky. Stejně jako moje máma na našem hřbitově. Nechala jsem přidělat i porcelánové fotky obou rodičů. Letos poprvé k mé dušičkové výzdobě přibyly kromě svíček i dvě kytice. Dojalo mě to. Zapálila jsem svíčky i na hrobě svých prarodičů a tetiny. Rozsvítila jsem kalíšky také tátovi své nejlepší kamarádky a spolužákovi. Pomaličku se začalo stmívat. Před dalším hřbitovem se už hodně těžko parkovalo. Než jsem stihla zapálit kalíšky stejdovi, spolužákovi a tátovým rodičům, pozdravila jsem snad celou vesnici. Nad hrobem tátova bratra jsme potkali jeho ženu. Vzhledem k manželově mizivé účasti na rodinných akcích z mé strany, neměl ani tucha, s kým si podává ruku. Zato mě znal i postarší pár, který naoplátku neznám já. Na posledním hřbitově už byla ta pravá dušičková atmosféra. Hodně rychle se setmělo. Svíčky svítily všemožnými odstíny žlutých plamínků. Podařilo se mi najít hrob tety, která nás opustila rok po mém tátovi. Dokonce jsem našla hrob bratrance, syna tety z prvního manželství. Ale hrob jiné tety a strýce ne a ne najít. Museli jsme kolem něj několikrát projít. Nechápu to. Měla jsem nějaké zatmění mysli. Možná se už o mě pokouší stařecká demence. Na poslední hřbitov, přímo v PV, půjdu za malou chvíli. Cestou na loučku, kde odpočívá mužova babička, zapálím svíčky i jednomu panu učiteli. Měl zvláštní jméno. Snad nikomu neublížím, když jej zde zveřejním. Jmenoval se Benedikt Štrýgl. A další světýlko rozsvítím panu doktorovi, jehož zetěm možná mohl být můj přítel. Cestou ze hřbitova se stavím za kamarádkou. U kafíčka zavzpomínáme na dušičky těch, kteří se na nás dívají shora.
S láskou v srdci zapalte svíčku
a vzpomínejte na to hezké....
Reni, moc hezky jsi to napsala a vidím, že jsi toho absolvovala dost. Chápu a vnímám to, protože i já jsem "svíčková" a také vzpomínám na dost lidí. Chodím nebo vlastně jezdím na dva hřbitovy vzdálené od bydliště 18 a 22 km. Upravuji rodinné hroby a jdu dát svíčky i na pár dalších hrobů svých známých. Také chodím na hrob svého p. profesora z gymnázia. A dneska jsem se tímto způsobem dozvěděla, že v létě zemřela moje kamarádka z dětství. Památka zesnulých a Dušičky jsou pěkný svátek.
OdpovědětVymazatJá nechci vzpomínat, já chci, aby žili.....
OdpovědětVymazatPáni, takových hrobů jsi navštívila! Já včera i v neděli vždy zapálila svíčku doma - za všechny příbuzné a známé s tím, že jsem ty hlavní pojmenovala. Vzpomínám často, nejen na Dušičky. Zapomenout na dobré lidi se ani nedá.
OdpovědětVymazatZ okna domu mojí babičky, který stál nahoře ve stráni, byl vidět v dálce hřbitov. Měla jsem moc ráda, jak tam po setmění blikala světýlka. Zvláště na dušičky nebo o Vánocích. Tenkrát jsem v tom ještě necítila tolik smutku.
OdpovědětVymazatPřiznávám, že světýlka zapálím rád kdykoli, jen ne na Dušičky. Nevím, je v tom nějaký vzdor proti tomu, že to tak dělá tolik lidí. Divím se, že vůbec Štědrý den slavím 24. prosince a ne někdy sólo v červnu .
OdpovědětVymazatU nás to chodí podobně. Byla to u nás tradice a já v ní pokračuji a učím to i moje vnuky. Takže ti už znají hrobečky naší rodiny a s radostí tam jdou vždycky zapálit svíčku i mimo Dušičky.
OdpovědětVymazat[1]: Přijde mi to jako přirozené uctění památky těch, kteří už tu s námi nejsou. Prostě některé tradice mám ráda...
OdpovědětVymazat[2]: To já bych taky raděj. Jenže tu nejsou a s tím se nedá nic dělat. Jen tiše rozsvítit ty hezké vzpomínky, které zústaly...
OdpovědětVymazat[3]: To dělával i táta. Za hodně vzdálené dušičky si zapálil svíčky doma v kuchyni...
OdpovědětVymazat[4]: Muselo to být krásné. Bohužel smutek k životu patří stejně jako radost...
OdpovědětVymazat[5]: Prostě to tak cítíš Mě se tato tradice líbí. I to, že se jí stále drží velká spousta lidí...
OdpovědětVymazat[6]: Vedla jsem k tomu oba syny. Na vnuky si budu muset ještě pár let počkat...
OdpovědětVymazatNa Dušičky jsme také byli na hřbitově, už popáté rozsvítit svíčku bratrovi. Ale jezdíme na hrob často, asi tak dvakrát za měsíc, takže to pro nás byla jen víc sváteční návštěva. Všude plno lidí, světel, květin a věnců... Doma svítím za babičky, dědy a za tetu.
OdpovědětVymazatP.S. Na stařeckou demenci jsi ještě moc mladá. To je spíš z rozrušení, žes hrob nemohla najít.
[13]: Děkuji za uklidnění Před pár dny jsem se přesvědčila, zže jsme kolem toho hrobu prošli na 100% nejmíň 3x. Někdy člověk pro oči nevidí...
OdpovědětVymazat