Delirium

Stála u sporáku a vařila polévu. Nakrájenou zeleninu dala do hrnce na rozehřátý olej. Vařečkou míchala a myšlenky se jí honily v hlavě jako merkev, petržel a brambory na dně hrnce. Pořád si přehrávala scénu včerejšího dopoledne. Když na ni dopadla kapka rozpáleného oleje, uvědomila si, že pláče. Rázně setřela slzy z tváře. Nechtěla na to myslet. Pustila si svoji oblíbenou stanici rádia a dodělala celý oběd v doprovodu rockových pecek. Odpoledne pořád hledala nějakou práci, jen aby nemusela myslet na tu mírnou, tupou bolest ve svém klíně. Včera tam dole měla rudou skvrnu, dnes se na jejím místě vybarvila nevelká temná modřina. Večer se bude muset vrátit na místo, kde vznikla. Do práce. Snažila se nemyslet na odporný pocit bezmoci. Na neschopnost vyprostit se z pevného sevření. Na rozzlobeného muže, jemuž chyběl alkohol. Jenž ji držel s takovou silou, že neměla šanci vyprostit se, uskočit před surovými kopanc a už vůbec ne je vrátit. Těch několik minut trvalo celou věčnost. Muž byl napůl šílený. Jeho mysl ovládalo delirium. Až se z něj za pár dnů probere, nebude si nic pamatovat. Ani to, že ho museli tři chlapi držet, aby mohl být spoután a sestřička mu mohla dát uklidňující injekce. Delirující mívají obrovskou sílu. Stačilo pár minut a nebezpečný muž se z kurtů uvolnil. Znovu ho přikurtovali k lůžku. Pevněji, s použitím dvou souprav. Pokoušel se z nich opět dostat, tentokrát naštěstí marně. Potil se. Bylo třeba ho utírat. Snažila se být ta statečnější z nich. Její mladší kolegyně se ho bála. Poškrábal ji na předloktí. Proto musela zakročit. Pokus však nedopadl nejlíp. Alespoň se agresivní muž nevrhl na spolupacienta. Pokusila se ho dostat do postele za zábrany. Dnes musí na noční směnu. Doufala, že zůstane na JIPce. Včera během překladu byla svědkem jeho epileptického záchvatu. Nebyl to vůbec příjemný zážitek. Tělo zmítající se v křečích, pěna u úst, nevědoucí pohled... Když vstoupila do sprchy, začala si nahlas zpívat. Nenechá se tím nepříjemným zážitkem úplně zkazit nedělní odpoledne. Sedla si do obýváku a pustila se do studia angličtiny. Brali minulý čas prostý. Četla nahlas větu a pak ji přeložila do češtiny. Pak se pustila do biflování nepravidelných sloves. Nahlas předčítala jedno za druhým a snažila se je udržet v paměti...

Můj svět

Nebylo by špatné mít kolem sebe trochu víc přívětivější svět. Bez válek. Bez násilí. Bez chamtivosti. Nejspíš je to utopie. Ale zkuste si to alespoň představit. Přestali by zbytečně umírat lidé. Znásilňování žen by se stalo minulostí. Lidé by neměli potřebu krást a shromažďovat majetek...

Nejsem až tak najivní, abych tomuhle věřila. Úplně by mi stačil trochu ohleduplnější, vlídnější a alespoň maličko emptatičtější svět z lidí kolem nás. Bylo by mnohem snazší a mnohem příjemnější pozorovat vzorce chování lidí, než se bát jet na velkou akci, protože by se mohlo jednat o teroristický útok...

Každý (téměř každý) je zahleděný do svých vlastních problémů. Málokdo je ochotný pomoci někomu v nesnázích. Psychologické studie dokázaly, že existují jakési vzorce chování. Je až zarážející, na kolik jsou pravdivé. Pochopitelně vždy záleží na povaze člověka.

Video je v angličtině. Označila jsem časy vlastní studie.

Studie lidské psychiky

0:40 - normálně oblečený muž se nedočká pomoci

1:42 - normálně oblečená žena - pomoc za 4 a půl minuty

3:02 - velmi dobře oblečený muž - pomoc do 6 vteřin

Ještě zvláštnější je chování lidí ve skupinách. Pokud jste sami, uvažujete sami za sebe. Je-li vás víc, stáváte se ovlivnitelní názory druhých. Čím větší skupina, tím menší je vaše já. Zase platí pravidlo jako ve videu, čím výš je člověk na společenském žebříčku a čím míň se vzhledově liší od většiny, tím rychleji se mu dostane pomoci. V autobuse plném lidí se vám udělá zle. Sotva se držíte na nohou, jste bledí a opocení. V naprosté většině případů se pomoci, uvolnění sedadla, nedočkáte. Stačí totiž jediný člověk, kterému z jakéhokoliv důvodu nesedíte a zbytek spolucestujících ochotně přijme jeho názor. No a když je mezi nimi pár jedinců, kteří by vám rádi pomohli, tenhle dav (malý, ale dav) jim to nedovolí.

Jiná situace by nastala, kdyby se vám udělalo špatně v dopravním prostředku plném zdravotníků jedoucích z práce. V momentě byste seděli, možná i leželi. A během chvilky nevolnost či bolest přestala díky pohotovostní zásobě tablet a čípků v jejich kabelkách. Možná by vám byli schopni změřili i krevní tlak a teplotu...

Svět kolem nás je plný lidí. Lidí, jako jsem já, jako jste vy. Záleží (i) na nás, jak se nám v něm bude žít. Přála bych si, abych se nám žilo příjemně.

Abychom se mnohem víc usmívali.

Abychom se uměli víc radovat i z maličkostí.

Aby mezi námi bylo víc lásky.

Českou Kanadou - za bizony

Ten dnešní den nezačal zrovna růžově. Muž si šel v 9 ráno znovu lehnout. Mohla jsem se buď zlobit nebo si to užít po svém. Zvolila jsem to duhé. Během chvilky zavoněla v puntíkatém bucláčku káva. Dřevěné křesílko jsem přemístila na přímé slunce. Moc teplo zrovna nebylo, spíš jak na jaře, než na začátku letních prázdnin. Klid, čerstvý vzduch, dobré kafíčko a wifina v tabletu, co víc si přát? Stáhla jsem si další e-knihu a četla až do oběda. Manžel ani v poledne nechtěl vstávat, mě se vařit nechtělo, takže dvorem zavoněly česnekové topinky a citronový čaj. Sotva zmizela z talířku poslední drobinka, vzbudil se muž. Jelo se autem na Bizonní farmu. Čekal nás pozdní oběd. Vlastně to nakonec byla brzká večeře. V bizonní restauraci jsme neměli šanci si sednout. Místa si ti chytřejší zamluvili předem. Muž si chtěl dát alespoň klobásku z bizona, ale i na stánku, kde je prodávali měl smůlu. Zato mě se podařil husarský kousek. Jelo se i malém obsazení na vyjížďku přímo mezi bizony. Spolu s dalšími dva páry jsme nasedli na upravenou vlečku traktoru a vydali se vstříc bizonům.

3 a 1/2 minutové video z naší projížďky.

Na Bizonní farmě jsme už jednou byli. Na kolách. Při pohledu z lesní cesty jsme nemohli ani uvěřit, že ty malé hnědé hroudy jsou bizoni.

Před restaurací parkovalo firemní auto.

Chtělo se říct:"Ty bejku!"

Traktor s námi projížděl docela blízko bizonů.Takhle to vypadá, že jsou to docela lenivá zvířata. Samozřejmě zdání klame.

Jelo se opravdu v bezprostřední blízkosti...

Mohutná zvířata budící respekt.

Urostlý dospělý býk.

Pan řidič nás ujistil, že kdyby se na nás vrhli, je s námi amen...

Malá část stáda se držela blízko nás.

Býk a býčci...

Tohle není přiblíženo...a já měla "bobky"

***

Snad se vám malé safari mezi bizony líbilo.

Tento nevšední zážitek stál za to.

A ten pozdní oběd nebo chcete-li brzká večeře?

Chutnala přímo skvěle,

včetně zákusku na závěr :-)

Barevný podzim

Mám ráda barvy podzimu. Snad to ještě stihne, ukázat mi je, než přijde paní zima. Zatím nastavuje svou nevlídnou, šedivou tvář. Přitom podzim dokáže kouzlit. Z jediné barvy umí namíchat spousty odstínů. Stačí se podívat na spadané listí. Z původní zelené vyčaruje nejrůznější varianty od žluté až po hnědou. Je škoda, že pořád prší a tmavá obloha nepustí skulinkou ven sluníčko. Hned by bylo veseji.

Nedávno jsme měly s kamarádkami sraz v kavárně. Bylo to moc příjemné odpoledne i když jsme zmokly. Holky si postěžovaly, že by potřebovaly vymalovat. Já už to mám přes rok za sebou. Při pohledu na fotku obýváku jsem si uvědomila, že tu mám všechny svoje oblíbené barvy. Na stolku leží zelený obal na tablet. Zeleně vymalovanou mám i kuchyň. Manželův polštářek ala zmrzlina je modrý s červeným jablíčkem. Naše sedačka má tmavě oranžový podklad se světle oranžovými polštáři. Dobře se na ní sedí. A ještě líp spí. Na křesla z původní sedačky jsem koupila tmavě červené potahy. Zdi obýváku máme světle fialové a jednou tmavou. Na ní krásně svítí bílé květy. Původně to mělo být trochu jinak, ale i tahle barevná kombinace je bezva. U dveří na chodbu nám svítí dva odstíny žluté barvy. Chodba není velká a potřebuje rozsvítit. Tak to jsou barvy, které mě obklopují a které mám ráda.

Setkání v Rajhradě

1. října měl Ženský klub, jehož jsem člnekou, sraz v Rajhradě. Docela jsem se na těšila. Ráno mi jel autobus hned v 7 hodin a v Brně mi měl navazovat další. Samozřejmě, že mi ujel. Naštěstí za okýnkem v informacích seděla hodná paní. Nasměrovala mě na jiné nástupiště a já zhruba za půl hodinky vystoupila na Staré poště, což je kousek od Rajhradu.

Sešlo se nás nakonec devět. Sylva, která to všechno zařizovala, nás vítala před domovem důchodců. V jeho vestibulu jsme mohly vystavovat nebo i prodávat své výrobky. To vše v rámci otevřených dveří domova. Umožnili nám vstup do minikuchyňky s varnou konvicí, takže my, kofeinnoví závisláci, jsme byli zachránění. A na oběd nám, stejně jako potencionálním novým obyvatelům domova, přivezli gulášovou polévku s chlebem. Chutě na sladké vynikajícně uspokojily Jitka, Graža a Stáňa. Pudinkáče ani "koblížky" prostě neměly chybku. Nemluvě o čokoládových kokinkách.

Co že jsme to vystavovaly? Nejprve se tradičně rozdávaly drobné dárečky. Maličký domácí medík, malé rostlinky, papírové 3D sovičky, vůní naplněné pytlíčky, kombucha do mléka, jablíčko nebo srdíčko z nitě. Pokud jsem na něco zapomněla, omlouvám se. No a teď už k naší výstavce. Začnu Sylvou a jejími tradičními specialitkami palírových 3D origami. Barevný sklípkan v krabici byl strašidelný. Je neuvěřitelné, co ta ženská dokáže s papírem. Janka s Jitkou K. zase čarují s háčkem. Jančini andělíčci jsou roztomilí. Jitčiny zvonky a misky dokonalé. Moje maličkost vyrobila barevné sovičky. Rybičky mají vespod magnetku. Stáňa dovezla parádně vytuněné tašky a kabelky. Ta, se zelenými květ, už je moje. Uvnitř mám kapsičku na mobil, na papírové kapesníky, na propisku, dlouhý úchyt na klíče včetně spony, měnič do nákupních košíků. Mobil jsem si tam dala sama, všechno ostatní vložila Stáňa. Bezkonkurenčně nejvíc mě dostala Graža se svými frivolitkami. Jemná, jakoby nadýchaná krása zhmotnělá v podobě zvonků a andílků. Nejvyšší level získaly červené báňky zdobené frivolitkovou krajkou. Prostě nádhera na entou. Graža se sestrou Magdou vytvořiky ještě rozverné hračky. Fialový méďa měl v košíčku i malé borůvky. Helenka to umí s korálky. Vytvořila krásné náramky i náhrdelníky. No a konečně Jitka Š. si ráda hraje s panenkami. Obléká je vlastnoručně vyrobenými oblečky.

My si vlastně hrajeme všechny. Každá po svém. Necháváme se inspirovat jedna druhou. Mrkněte se na naše hrátky:

Krátké video z fotek.

A ještě odkaz na stránky klubu, kde jsou fotky ze srazu

Taky rádi tvoříte?

Českou Kanadou - Telč a Dačice

Jsem tu s dalšími fotkami našeho objevování Telče a Dačic. Po prohlídce zámku a procházce parkem jsme se vydali hledat hospůdku. Měli jsme hlad jako vlci. Přímo na historickém náměstí žádná ucházející a dostačující poměru našich peněženek nebyla. Ale stačilo sejít kousek dolů, chvilku si počkat a mohli jsme se dobře a poměrně levně najíst.

Kousek od zámku byla Restaurace u Švejka. Při pohledu na ceny jsme se opravdu smáli.

Malba na jednom z domů na náměstí v Telči

Žádný div, že byla Telč v roce 1992 zapsána na seznam UNESCO

Tenhle rohový dům jsem minula bez povšimnutí. Teprve až z druhé strany náměstí mě zaujal. Zvláštní, že? Stojím u něj a říkám si, jak nevábná je fasáda tohoto baráku. Poodstoupím a žasnu nad jeho krásou.

Tohle je prostě nádhera...

Kontrast růžového domu proti modré obloze.

Kašna

Na tohoto pantátu jsme se dívali během oběda. Je vyvedený na venkovní zdi.

Při cestě zpět k autu jsme se nechali nalákat na prohlídku místního muzea. Podle mapky bylo jen kousek od parkoviště. Nikam jsme nepospíchali, Dačice jsou coby kamenem dohodil. Tak hurá do muzea. Krátké, 3 minutové video vám ukáže to, co mě zaujalo nejvíc. Dostaly mě tam dvě věci. Můj kočárek na panenky, v první řadě nahoře, modrý, s bílým výpletem. A pak magnetofon Tesla Sonet. Já ho měla v modrém provedení. A taky mě rozesmály děti. Asi 10 letý klučina nevěřil, že tohle by mohla být televize a o něco málo starší holka nevěřícně zírala na pračku. Po pravdě, já taky zírala, ale spíš na to, že skoro všechny věci pamatuju....

Můj první pokus o video z fotek

Ona ta cesta do Dačic nebyla až tak jednoduchá. Jedna uzavírka stíhala druhou. Ale podařilo se. Zbývalo jen najít pověstnou kostku cukru. Právě v Dačicích byla totiž vyrobena úplně první kostka cukru na světě. Pojďte se mrknout.

Parkovali jsme blízko pivovaru.

Rok nahoře je 1914

Pětilistá růže na zdi kostela svatého Vavřince

Vitráže oken kostela moc dobře vyfotit nešly...

A tady je jeden ze dvou "památníků" první kostky cukru.

První kostkový cukr na světě vyrobený v Dačicích 1848

Když první na světě, tak i nápisy na žulových deskách ležících v trávě jsou ve světových jazycích.

Mě se ale líbil víc tento "památník" kostky cukru.

Snad se vám dnešní procházka aspoň trošku líbila.

Od každého trochu

Venku není zrovna přívětivo. Tmavá obloha mě probudila už třetí den za sebou. Včera pršelo od rána do večera. Nechtělo se mi ani vynést přetékající koš do popelnice. A když jsem později zmokla, nálada klesla na bod mrazu. To bylo slibů, jak uklidím celý byt, jak si zryju další kus na květinový záhonek, jak konečně natočím video o papírovém origami. Vzala jsem do ruky háček a zkoušela dokončit velkého anděla. Jenže můj mozek měl dovolenou, stejně jako já. Po miliontém párání jsem to vzdala. Co teď? Číst se mi nechtělo. Ale co třeba zkouknout film? No a tak se tomu pošmornému, smutnému podzimnímu počasí bráním po svém. Dívám se na Harryho Pottera. Je to nádhera. Milovala jsem čtení každé knihy o malém, později mladém kouzelníkovi. Nezklamal mě ani jeden film. Na filmové plátno nejde dát úplně všechno z knihy. Příběh mě nabije energií a já jsem pak schopná do večera fungovat. Po obědě si uvařím kávu z čerstvě pomletých zrn a nechávám se opájet její krásnou vůní. Dokonce se mi podařilo doháčkovat sukničku k andělovi. Koupila jsem si stativ k foťáku a zkouším si cvičně upravit video. Byli jsme s mužíčkem nakupovat a pak si jsme zašli na večeři. Dokonce jsem při hodině angličtiny párkrát odpověděla i dobře. No, sebekriticky musím přiznat, že mi to moc nejde. Číst ani sledovat filmy v angličtině nikdy nebudu. Ale možná se dokážu jednoduše domluvit...za pár let studia.... :-)

Nejsem nijak šťastná, že na mě podzimní počasí tak moc působí. Snažím se melanchilii vzdorovat, ale občas mě polapí. Nezbývá, než se bránit jak jen to jde.

Tenhle dort jsme dostali od spokojeného pacienta,

není nádherný?

Život v bublině

Milovali ji celým svým srdcem. Báli se o ni. Tak jako se rodiče bojí o své děti. Jenže oni neměli žádné další dítě. Jen tu malou okatou holčičku. A tak ji chránili, jak jen to šlo. Neměla šanci dělat svoje vlastní chyby a poučit se z nich. Starostliví rodiče vytvořili kolem své dcery velikou bublinu, přes kterou se nedostalo nic, co by oni sami neschválili. Holčička rostla jako z vody. Obklopena bezvýhradnou láskou nevěděla nic o nebezpečí, které život občas přináší. Velmi brzy se z ní stala žena. Maminka jí sice poučila o tom, že tohle se děje každý měsíc od určitého věku každé ženě. Ale proč to tak je, 10 leté dívce nevysvětlila. Jendou jí trochu starší kluk z vesnice nabídl, že ji sveze na kole se štanglí. Souhlasila. Kamarádky nechtěly aby jela, ale na její proč? mlčely. A tak se stalo, že nakonec stála v kuchyni rodičů onoho puberťáka. Chlapec sundal trenýrky a začal před užaslou dívkou onanovat. Ona nevěřícně hleděla na jeho zvětšující se přirození. Stála tam jako uhranutá. Neschopná jediného pohybu. Když pak rukou pohladil její pučící hrudník a požádal ji, aby si lehla na záda a sundala si šortky i kalhotky, poslechla. Instinktivně stiskla nohy k sobě. Neznásilnil ji, jen se pokusil položit penis na její ohanbí, ale protože se jí to nelíbilo, začal se oblékat. Nezapomněl vykulené dívce říct, aby s tímto zbytečně nezatěžovala své rodiče. Může přece mít i své maličké tajemství. O pár dnů později, na návštěvě u tety zkusil něco podobného i její bratranec. On však netrval na žádném dívčím tajemství. Po čase si rodiče všimli že si jejich dcera nějak víc čte, nechce se jí moc chodit ven, ani jezdit na návštěvy k tetě. Maminka z ní dostala pravdu. Zakázala své dceři i pouhé mluvení s puberťákem. Během návštěvy u tety ji nikdy nenechala s bratrancem o samotě. Koupila dceři tenkou knížku, kde byly potřebné informace ohledně pohlavního dospívání dívky i chlapce. Konečně tak otevřela skleník, chránící její dceru před okolním světem...