Psychologie

Už jako malé dítě jsem se hrozně bála pavouků. Byla to přímo fobie.

Jednou na hřišti dali kluci do krabičky od sirek pavouka a honili mě s ním. Běhávala jsem naštěstí hodně rychle. Na hřiště mě pak dlouho nikdo nedostal :-)

Mámina kamarádka za totality sehnala ručně drhaný obrázek na zeď. Provázkový pavouk zavěšený v krásném dřevěném rámu. Máma si ho pyšně pověsila do chodby. Když jsem ho uviděla, měla jsem veliký problém kolem něj projít. Dělala jsem takový tyjátr, že pavouka nakonec nahraadila sova :-)

V prváku na internátě si moje milá spolubydlící, která sama měla fobii z hadů, usmyslela, že na mě vyzkouší skákacího gumového pavouka. Nikdy na tento hrůzný zážitek nezapomenu. Děs, se kterým jsem se musela poprat byl otřesný :-)

Časem si člověk zvykne na všelicos, já si zvykla na pavouky. Strach z nich nezmizel, jen se scvrkl.

Když k nám nastoupil do práce mladík S, netušila jsem, že právě on obrátí můj život vzhůru nohama. Dostal jsem ho na starost a zaučovala ho. Po pracovní stránce jsme jeli na jedné vlně porozumění. Prostě jsme si dokonale sedli. On mi tolerantním chováním ke své slečně ukazoval jak to může být mezi dvěma hezké. Měl jednu chybku. Choval sklípkana. Občas mi o osminohé slečně Elisabetce povídal. Jak k ní přišel o jejím prvním svleku, jak ji krmí (brrrr), jak ji přijala jeho dvounohá láska. Fotku Betynky má uloženou v mobilu. Je hezká, černá s bílýma "ponožkama". Podat mu zvonící telefon? Nikdy! :-) Jednou mi vyprávěl o své mámě. Měla taky strach z pavouků, do té doby než jí nechal doma hnědého sklípkana a odjel na delší dobu pryč. Musela se o něj postarat aby neuhynul a tak se postupně naučila nebát se ho.

Po pár měsících jsem doma občas zavraždila pavouka, aniž by o tom musel slyšet celý barák, potažmo ulice :-)

Dokonce jsem prolistovala časopis s fotkama pavouků :-) Fobie se díky nenásilnému rafinovanému psychologickému přístupumého mladíka S. měnila ve strach. No a když moje hlavinka pochopila díky tehdy asi 5 letému Martínkovi, že ten jeho gumový pavouk mě opravdu nekousne, byl i se strachem ámen :-)

Živého ani mrtvého pavouka bych do ruky nevzala ani za nic. Ale hračky ani obrázku se už nebojím. Dívám se na netu na obří sklípkany a jsem schopná obdivovat jejich barevnou krásu :-)

Tomuhle já říkám psychologie v praxi :-)