čtvrtek 9. ledna 2014

Psychologie

Už jako malé dítě jsem se hrozně bála pavouků. Byla to přímo fobie.
Jednou na hřišti dali kluci do krabičky od sirek pavouka a honili mě s ním. Běhávala jsem naštěstí hodně rychle. Na hřiště mě pak dlouho nikdo nedostal :-)
Mámina kamarádka za totality sehnala ručně drhaný obrázek na zeď. Provázkový pavouk zavěšený v krásném dřevěném rámu. Máma si ho pyšně pověsila do chodby. Když jsem ho uviděla, měla jsem veliký problém kolem něj projít. Dělala jsem takový tyjátr, že pavouka nakonec nahraadila sova :-)
V prváku na internátě si moje milá spolubydlící, která sama měla fobii z hadů, usmyslela, že na mě vyzkouší skákacího gumového pavouka. Nikdy na tento hrůzný zážitek nezapomenu. Děs, se kterým jsem se musela poprat byl otřesný :-)
Časem si člověk zvykne na všelicos, já si zvykla na pavouky. Strach z nich nezmizel, jen se scvrkl.
Když k nám nastoupil do práce mladík S, netušila jsem, že právě on obrátí můj život vzhůru nohama. Dostal jsem ho na starost a zaučovala ho. Po pracovní stránce jsme jeli na jedné vlně porozumění. Prostě jsme si dokonale sedli. On mi tolerantním chováním ke své slečně ukazoval jak to může být mezi dvěma hezké. Měl jednu chybku. Choval sklípkana. Občas mi o osminohé slečně Elisabetce povídal. Jak k ní přišel o jejím prvním svleku, jak ji krmí (brrrr), jak ji přijala jeho dvounohá láska. Fotku Betynky má uloženou v mobilu. Je hezká, černá s bílýma "ponožkama". Podat mu zvonící telefon? Nikdy! :-) Jednou mi vyprávěl o své mámě. Měla taky strach z pavouků, do té doby než jí nechal doma hnědého sklípkana a odjel na delší dobu pryč. Musela se o něj postarat aby neuhynul a tak se postupně naučila nebát se ho.
Po pár měsících jsem doma občas zavraždila pavouka, aniž by o tom musel slyšet celý barák, potažmo ulice :-)
Dokonce jsem prolistovala časopis s fotkama pavouků :-) Fobie se díky nenásilnému rafinovanému psychologickému přístupumého mladíka S. měnila ve strach. No a když moje hlavinka pochopila díky tehdy asi 5 letému Martínkovi, že ten jeho gumový pavouk mě opravdu nekousne, byl i se strachem ámen :-)
Živého ani mrtvého pavouka bych do ruky nevzala ani za nic. Ale hračky ani obrázku se už nebojím. Dívám se na netu na obří sklípkany a jsem schopná obdivovat jejich barevnou krásu :-)
Tomuhle já říkám psychologie v praxi :-)

15 komentářů:

  1. Dovedeš si tedy velice dobře představit, jak mi bylo, když náš domáci sklípkan Božena utekl z terária a proháněl se po bytě. Kdysi jsem to na blogu popsala v článku Mazlík na útěku

    OdpovědětVymazat
  2. U nás doma je vždycky musím zachraňovat a vynášet ven já, zrovna já, která se jich bojím tak, že se mi dělá na omdlení a třesu se jak osika, když tu potvoru dávám do krabičky    Ale já jsem jediná komu je jich zároveň líto. Přítel: " Vynes si toho pavouka ven do deseti minut nebo ho zaplácnu" Jsem hrdina Zatím nikdy jsem záchrannou operaci nevzdala A to ani tehdy, když se nohy pavouka nechtěly vlézt pod největší krabičku, co jsem doma měla

    OdpovědětVymazat
  3. Úspěšná léčba a dobrý psycholog S.

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: Jo, velice živě a taky jak ti bylo při  legrácce s jejím svlekem   

    OdpovědětVymazat
  5. [2]:to slovo co mi uniklo z pusy, když jsem četla o nohách trčících z krabičky je naprosto neidentifikovatelné     

    OdpovědětVymazat
  6. jj Úspěšná léčba  a dobrý psycholog S

    OdpovědětVymazat
  7. No, pavouka bych také do ruky nevzala ani náhodou, úplně se oklepu, když ho vidím. Ani zabít ho nedokáži. Ale gumového nebo kresleného se nebojím. Jen těch živých.

    OdpovědětVymazat
  8. Někdy se fakt povede řízením osudu, že dokážeme překročit svůj stín     

    OdpovědětVymazat
  9. [9]:Ano, máš pravdu, osud je nevyzpytatelný

    OdpovědětVymazat
  10. ja fóbiu z pavúkov nemám, ale rozhodne som pokojnejšia ak sa odo mňa nachádza ďalej než 10 metrov. Ak vidím, že nejaký lezie po stene, pekne, pomaly a systematicky sa presuniem na bezpečné miesto a čakám či si to nerozmyslí a nevylezie naspäť odkiaľ prišiel, alebo idem otravovať druhých, aby ho odniesli preč ... moja mama, čo má väčší strach z pavúkov než ja ho tak vždy musí odstrániť, lebo ja toho moc schopná nie som ...
    Inak moc krásny článok, veľmi dobre sa mi čítal :)

    OdpovědětVymazat
  11. Zrovna dnes jsem četla, že existují kurzy na odstraňování strachu z pavouků. Legrační v tom článku bylo, že se tam psalo, že většina lidí nemá z pavouků fóbii, ale strach, ti s opravdovou fóbií by ani nevyplnili přihlášku k tomu kurzu .

    OdpovědětVymazat
  12. [13]: To je pravda, já bych na papír, kde je slovo pavouk dřív ani nechytla.

    OdpovědětVymazat
  13. Úplně chápu co se odvíjí v nitru člověka, který má ať už fóbii, či strach z těchto "potvůrek". Osobně pavouky také nemusím, ale potkáme-li se jednám tak, či tak /asi tušíš /
    Ve dvou letech mě poštípali zmije, tento zážitek vidím, jako by to bylo včera. Vidět hada na obrázku - leda z dálky, v TV - zvedám nohy na gauč a zavírám oči a potkat se s ním v přírodě - z fleku bych umřela . Jednou si holčička přinesla gumového hada do Mš, dala jsem ji sáček a musela ho nechat v šatně až takový odpor - mě by nepomohl žádný psycholog na toto téma. Článek máš pěkně napsaný.

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za milou návštěvu ❤