Přítel

Dnes už je to jenom vzpomínka na něco nepříjemného. Ale před pár lety to byla hodně nepříjemná realita.

Janin život se točil kolem práce, dvou pubertou těžce postižených dětí, sobeckého manžela a stárnoucí svéhlavé matky. Na sebe měla málo času. Vlastně neměla skoro žádný. Pracovala jako prodavačka v nákupnm středisku na dvě směny. Rána bývala s oběma puberťáky docela hektická. Dostat kluky z postelí a přinutit je něco posnídat před odchodem do školy se občas Janě zdál jako nadlidský úkol. V 8 hodin musela být v práci, protože o hodinu později se prodejna otvírala a musela být bez chybičky připravena nabídnout široký sortiment oblečení pro muže, ženy i děti. Měla svou práci ráda. její dobrý vkus prodal nejeden módní kousek. Ráda debatovala se zákazníky a přitom jim dokázala nabídnout halenky, svetry nebo kalhoty skoro přesně podle jejich požadavků. Musela však jako ostatní prodavačky tahat těžké balíky s novým zbožím. Některý sortiment se musel uložit do regálů, jiný pověsit na ramínka. Docela fyzicky náročná práce.
To ráno byla Jana unavená už před odchodem z domu. Marek s Alešem si všimli, že máma je nějaká zamyšlená. Bez řečí se nasnídali a dokonce dali talíře i hrnky do myčky. Jana se tomu pousmála. Markovi na otázku jestli se něco stalo odpověděla jen pokývnutím hlavy a dalším, tentokrát zářivějším úsměvem. Dopoledne v práci vůbec neutíkalo. Janě nebylo vůbec dobře. Hlavou se jí honilyčerné myšlenky. Co kdyby se semnou něco stalo? Dokázal by se Petr postarat o mou mámu? Aleš s Markem by to sami nezvládli, navíc chtějí na vysokou, to znamená koleje.
Do prodejny vešel maldý muž. Chodil kolem regálů s riflemi a nemohl si vybrat. Jana si ho všimla jako první a pohledem se domluvila s kolegyní Alenou. Vyrazila za ním. Při prvním kroku je jí ale zatočila hlava. Musela se chytnout stojanu s halenkami. Na chvíli se zastavila, zvedla hlavu, přivřela oči. Pak ten malý okamžik závratě zmizel. Jana pokračovala k regálu s riflím. Oslovila mladíka a všechno zase mělo svůj řád. Podařilo se jí najít v množství kalhot ty správné, takže během pár minut měl mladík před sebou připravené hned troje rifle ke zkoušení. Jana se nestačila divit, když si k pokladně odnesl všechny tři kusy. Když mu pokladní nabídla, jestli by neměl zájem ještě o mikinu nebo triko, zaváhal jen na okamžik. Nakonec si kromě kalhot a triček odnesl ještě lehkou jarní budnu. Janě zazářil na tváři další úsměv. Měla radost, když zákazník odcházel spokojený.

Blížilo se poledne a s ním přestávka na oběd. Chodili do vedlejší rstaurace. Část jídla zaplatili stravenkami, část svou hotovostí. Dnes mohly jít s Alenou spolu, protože posila na odpolední směnu už dorazia. Jenže Janě moc nechutnalo, v jídle se povrtala. Polévku lžičkou jen ochladila, zapečená kolínka ani neochutnala.

Na prodejně si Jana najednou připadala jako v uazvřené vakuové skleněné vitríně. Měla málo vzduchu. Chtěla jít urovnat dětská pyžamka. První krok ještě ustála, ale pak se svět zřítil. Roztříštil se na milion malých kousků. Zčernal a hned potom zmizel. Jana vůbec nic necítila. Necítila výboje defibrilátoru na své hrudi. Necítila v krku zavádění kanyly, která jí umožnila opět dýchat s pomocí přístroje. Nebolel ji vpich silné jehly se zeleným koncem, přes kterou proudila infuzní tekutina. Neslyšela zvuky kolem sebe. Janu v bezvědomí odvezli do nemocnice.

Už cestou do nemocnice se Jana začala z bezvědomí probouzet. V nemocnici na jednotce intenzivní péče už dýchala bez pomoci. Byla docela vystrašená tím, co se s ní děje. Nikdo nic neříkal, jen samé odborné výrazy, kterým vůbec nerozuměla, samé naučené úsměvy. Kolem ní bylo plno lidí a přeto se cítila strašně sama. Absolvovala spoustu vyšetření, dokonce i magnetickou rezonanaci, echo srdce, SONO břicha a ledvin. Ale nikde nenašli příčinu toho, že se jí udělalo natolik špatně, že upadla dobezvědomí. Vyptávali se jí na osobní život, na práci, ale zase nic. Za dvě hodiny pobytu na urgentním příjmu byla Jana tak unavená a vyčerpaná jako za dvě celodenní směny na prodejně. Nakonec ji přijali na interní oddělení, srdíčko napojili na monitor a opakovaně měřili krevní tlak. Když měla přijímací formality za sebou, vešel na pokoj muž ve stejnokroji sestry.

"Tak vás u nás vítám," spustil zvesela. "Dala byste si čaj? Konvici mám zelenou - s hořkým nebo žlutou se slazeným čajem," zazubil se na unavenou Janu mladý muž.

"Prosím?", unaveně se zeptala Jana.

"Ty tmavé rifle s řemínkama jsou bezva paní Jano, smím vám tak říkat? A to triko se lvem taky. Už víte?", zkusil ji oslovit znovu.

Vtom ho Jana poznala:"Vy jste si dnes u nás koupil kalhoty? Jste to vy?"

"Jmenuju se Miroslav Král, jsem zdravotní, vlastně všeobecný ošetřovatel, ale můžete mi říkat sestřičko. Dnes v noci se o vás paní Jano budu starat," dokončil představování smějící se muž.

Jana se rozesmála:"Když vám králi Miroslave nebude vadit, že nejsem Krasomila? Ale oslovení sestřičko se raděj vyhnu, na to mi připadáte trochu mužský. Vadilo by vám Mirku?" To už se smáli oba dva.

Najednou se cítila Jana líp. Dopadne to dobře, pomyslela si.

Potom za ní na chvilku pustili manžela Petra a Marka s Alešem. Kluci stáli zaražení u dveří. Petr nezapomněl jako první oželet hokejový zápas v televizi, teprve potom začal janu ujišťovat o tom, že všechno bude dobré. Vzal ji za ruku, přisedl na postel a zbytek povolených 10 minut mlčel. Do pokoje vstoupil všeobecný ošetřovatel Mirek a ukonřil krátkou návštěvu. Jan se ještě rozloučila s oběma syny. Ujistila je, že brzy bude doma. Smutní bratři zadržovali slzy, ale sotva vyšli z pokoje vytáhli kapesníky.

Celou noc chodil Mirek Janu kontrolovat. Krevní tlak byl normální a srdíčko pracovalo tak jak mělo. Nad ránem, kolem třetí hodiny se Jana vzbudila. Bylo jí tak nějak zvláštně. Zazvonila a v mžiku tu byl Mirek.

"Copak se děje?", zeptal se Jany.

"Já , nezlobte se, mám, je mi, nechci vás", začala koktat Jana.

Mirek si podal židličku a podasil se u Janiny postele. "Smím?", zeptal se a vzápětí vzal její ruku do svých dlaní.

"Jsme tu na směnu čtyři. Nikoho nedržujete a mě už vůbec ne. Kdyby sestřičky potřebovaly pomoct, ví kde jsem. Co se stalo, že vás to probudilo. Povídejte", jeho klidný hlas Janu vybídl a ona sepomalu rozpovídala. Tomu naprosto cizímu člověku začala povídat o svém strachu. O tom, jak moc je vytížená prací a péčí o stárnoucí, milovanou, ale panovačnou matku. O tom, co by s ní bylo, kdyby zemřela. O obavě, že manžel by svoji tchýni nejspíš přesvědčil, aby odešla do nějakého domova důchodců. Zpověď ze strachu z budoucnosti ji nakonec unavila a ona mezi slovy dělala delší a delší přestávky až proud slov ustal. Jana usnula.

Z nemocnice ji propustili za dva dny. Odnášela si s sebou doporučení a objednávky na další vyšetření.

I přes velkou snahu lékařů se příčinu nepodařilo zjistit. Za necelý měsíc se celá situace opakovala. A za další měsíc znovu. Jana opět z ničeho nic upadala do krátkého bezvědomí. Intevaly se zkracovaly. Kolotoč vyšetření se rozběhl nanovo. Tentokrát v tom nešťastná Jana nebyla sama. Měla oporu v nalezeném přátelství s o mnoho mladším Mirkem. Občas si přišel něco koupit do prodejny. Později se scházeli v kavárně. Nejednou se stalo, že Mirek poznal na Janě, že je zle, donutil ji posadit se a zabránil tak možnému nepříjemnému úrazu. Naučila se s tím žít. Ona sama nikdy nepoznala, že se bezvědomí blíží, ale její nejbližší okolí ano. Po půl roce nasadili Janě účinnou léčbu. Začala brát prášky a "padání" , jak tomu výpadku vědomí říkala, přestalo.

Léky musí jana brát napořád. Nemoc jí hodně vzala. Třeba iluzi o šťastném manželství. Ale hodně jí i dala. Díky radě Mirka

vyhledala sociální pomoc agentury domácí péče, která jí pomáhá starat se o matku.

To nejcennější však je přátelství s Mirkem.