Jsem bacilka

Na 11:00 hodin mán být být v Olomouci, ve 12:00 začíná promoce

10:10

Volám švagrové. Ona se totiž rozhodla, že na promoci pojede. Chtěla, brnknout, kdyby jí do toho náhodou něco vlezlo, abychom na ni nečekali. Klaplo to. Manžel ještě poletuje po bytě v trenýrkách, švagrová stojí ve dveřích a obě se jeho pobíhání smějeme. Obvykle takhle totiž poletuju já. Když se souká do očividně menších kalhot, smích se stupňuje. Kalhoty se drží a vypadá to, že neprasknou. Tedy pokud nebude dávat ruky do kapes.

10:30

Konečně odjíždíme od garáže. Cesta obvykle trvá 20 - 25 minut. Kdybychom měli dálniční známku, zkrátí se na 10 - 15. Ale přece nebudeme kupovat známku, když po dálnici jezdíme minimálně a ještě za takový hříšný peníz...Manželovu logiku proklínám celou cestu. V autě si ještě pročítám slavnostní slib, který budu číst. Mám strach, abych se nezakoktala.

10:55

Vjíždíme do Olomouce. Šance stihnout začátek je ne nulová. To nás ještě čeká objížďka přímo v centru. Nálada v autě je stále veselá. Přece se nebudu mračit skrz 10 minit nedochvilnosti. Tradice se má dodržovat. Když pozdě na státnice, tak pozdě i na promoce.

11:10

Vyrazila jsem z auta jako neřízená střela. V v sále č. 2 už všichni sledovali promoci z auly v přímém přenosu. Neprošvihla jsem nic důležitého. Přivítaly mě rozesmáté tváře a rozevřené náruče. Některé z nich už převlečené v talárech.

Začalo udělování instrukcí, jakým způsobem budeme vcházet a že paní Chudobová půjde na druhou fanfáru jako úplně první a postaví se až k závěsům. V ten moment se moje kolena proměnila v rosolovitou hmotu. Vzápětí mi změkla ještě víc, když mi ta milá paní řekla, abych to nespletla jako kolega na obrazovce (čekal na poděkování za přečtení) a po přečtení slavnostního slibu odkráčela zpět na svoje místo. Aby nás všechny uklidnila, dodala, že na You Tube by přebrepty a zakopnutí určitě líbily, S pocitem, že se stanu mediální hvězdou, jsem poslouchala další doporučení. Takže, první se po přečtení svého jména ukloním děkanovi, poté publiku, ale musím přitom vystoupit z řady. Pak budu vyzvána k přečtení slibu. Při skládání slibu přiložím dva prsty na insignii a řeknu slibuji. Opět budu hypnotizovat děkana, protože na ním stojí fotograf. Na své místo se vrátím hodně širokým obloukem....

12:00

Hraje druhá fanfára, vstupuju jako první do auly plné rodin a známých. Hezky pomalu, s úsměvem na rtech. Užívám si tu chvíli. Během toho krátkého pochodu mi konečně dochází, co jsem dokázala. Jsem šťastná jako blecha. Můj úsměv je vysoce nakažlivý. Usmíváme se všichni, někdo od ucha k uchu, někdo jen se zavřenou pusou. Kameraman i fotograf. Dokonce se během slavnostního aktu usmívá hezky ze široka i děkan, když se po nás několikrát podívá. Při čtení slibu mi to jde úplně samo. Plynně, s důrazem na těch správných místech. Po pochvale spolužačky : Jako hlasatelka, jsem vyprskla smíchy. Po předání diplomů a odznaků nás ale všechny humor přechází. Nastupuje dojetí. První oči vlhnou už při děkovné řeči naší A. H. A dílo zkázy dokonává Gaudeamus Igitur. Ještě že máme ty papírové kapesníčky v dlaních. Bulíme skoro všichni.

Když odejdou honorabilis, osušíme slzičky a celí natěšení se stavíme do jednoho chumlu ke společné fotce

Na dotaz jestli budeme házet čepice zazněl aulou jednohlasný souhlas

Na téhle fotce jsou vidět všechny moje emoce. Přijela za mnou moje spolužačka ze zdravky, která teď dokončuje druhý ročník VŚ, takže už se moc těším, až jí to za rok budu moct oplatit a pogratulovat k ukončenému studiu.

Zašli jsme na oběd. Neteř nám doporučila několik restaurací, nezi nimi i Mexickou.

Manžel si dal biftek, švagrová tortilu, já buritos.

Překvapení na konec. Krásný dáreček od švagrové.

Svíčka vonící po kávě. Ona ví, jak mulju kafíčko.

Večer mi doma manžel řekl, že jsem bacilka. Bylo to takové něžné.