Ošklivé káčátko

Ošklivé malé káčátko,

budeš kouzelnou bílou labutí.

Anderson řek to pohádkou,

změna za dveřmi už stojí...

To není z mé hlavy, jsou to slova písničky dua Hložek, Kotvald.

Nevím jak to měli kluci, ale my holky jsme v době předpubertální a pubertální občas slýchaly, že se z nás jednou stanou krásné a přitažlivé ženy.

Jenže když jsme se podívaly do zrcadla...když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem malou holku o které máma říkala, že mám mohy jak hůlky do betonu. Sama sebe jsem viděla asi takhle:

Na tváři plno uhříků. Nos, taková malá bambulka, trochu "pršatá", posazená mezi velkýma hnědýma očima, které se na svůj odraz v zrcadle nerady dívaly. Vlasy se mi kroutily a mastily takovou rychlostí, jak jsem si rozhodně nepřála. Vytvořit nějaký normální účes bylo hodně úmorné. Jediné, co jakž takž ušlo, byly moje dívčí vnady. Přiroda mi nadělila tak akorát do velikosti i tvaru. Břicho nebylo sice úplně placaté, ale to zas tolik nevadilo. Klidně jsem mohla nosit tričko zastrčené v kalhotech a vypadalo to ucházejícně. Křivé prsty na rukách mi zůstaly až do dneška. Špičatými lokty jsem se nikdy neuměla bránit. No a nohy, to byla jedna velká hrůza. Vystouplá kolena oddělovala krátká, široká stehniska od tenoučkých lýtek. No prostě hrůza se na mě podívat. Jedna velká nesouměrnost. Když mi táta jednou řekl, že v těch nových bikinách vypadám dobře, měla jsem dojem, že bude muset štando péde navštívit oční amnulanci, protože přichází o zrak. V roce 1984 vyšla deska Hložka a Kotvalda Ošklivé malé káčátko (na druhé straně byla Santa Monika), tak mi ji rodiče za 12 korun koupili. Od té doby pořád čekám, kdy ze mě bude ta nádherná bílá labuť...