Smutno

Zítra mám promoci. Měla bych být natěšená, možná i malinko pyšná sama na sebe, že jsem ve svém věku dokázala úspěšně dokončit vysokou školu. Místo toho mě stravuje smutek a slzy se mi derou do očí. Na společný mejl naší bývalé třídy chodí zpávy o tom, jak se každý těší, jak se jim scházejí rodiny, jestli 15 lidí na slavnostní promoci není moc, jestli si vzít uzavřené lodičky nebo otevřené boty. Nejprve se nad vesele sepsanými mejlíky usměju, ale vzápětí mi zvlhnou oči. Kdo mě půjde na promoci? Manželova máma řekla, že na takové akce není. Přitom se o studium zajímala a ptala se, jak mi to jde. Synovéjsou coby vedoucí na táboře a nemůžou odtud odjet. Prý ani na těch pár desítek minut, protože se dokončují přípravy k závěrečné celotáborové hře. Manžel nejprve vyhrožoval, že bude muset jít na schůzku pracovního úřadu, ta je naštěstí jiný den. Teď se nemůže vlézt do oblekových kalhot, přibral. O svém problému ví pár měsíců o státnicích celý jeden měsíc. Švagrová slíbila, že půjde, ale když jsem jí dnes volala, nebyla příliš nadšená. Znovu mi připomínala, že nebyla ani své dceři na promoci. To už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se. Jsem slaboch, cíťa, moc si to zabírám, já to vím. Před pár dny jsme měli výročí a já dostala nádherný dárek. Místo abych byla vděčná a spokojená, brblám tady jako malá. Jen mi prostě přijde, že jsem zůstala sama. Je mi děsně smutno. Kdyby žil táta, nerozmýšlel by se ani vteřinu.

P.S.: Kamarád říkává, abych se na věci dívala s nadhledem: ještě že tam bude profesionální fotograf a kameraman, aspoň budu mít fotky a video jako důkaž, že jsem byla přímý účastník :-)