Honza měl 25.

17. listopad 1989 má pro mě úplně jiný význam než jen sametová revoluce. Narodil se mi syn. Honzík. Letos je to už 25 let, tak jsme to oslavili v rodinném kruhu. Manžel ráno přišel s bláznivým nápadem,že dovezem babičku už na oběd. Nadšením jsem zrovna nevýskala. Mám babičku (tchýňku) moc ráda, ale na oběd rozhodně nestihnu uklidit kuchyň, to bylo v plánu až odpoledne, až bude navařeno. Muž jako obvykle seděl u PC, což mě rozžhavilo do běla. Tak já se plichtím v kuchyni, Jirka jede pro piva, Honza pro tchýňku a on si sedí a projíždí internet. V tu ránu začal makat na přestavění postelí v obýváku, aby se tam babča mohla po obědě pohodlně usadit. Jenže sotva ji syn dovezl, stala se svědkem naší hádky. Chtěla jsem, aby manžel vyhodil sušeného pavouka a on ho místo toho vhodil po mě. Zaječela jsem jako siréna a s pláčem utekla do kuchyně. Po chvíli jsem začala smažit telecí řízky, babička seděla v kuchyni a napomínala kluky i manžela, aby mi pomáhali s nádobím. Když šli prostřít stůl, dala mi 2000kč, prý na vánoční dárky. Nechtěla jsem je, ale ona mi je vnutila. Odešla ke stolu a já peníze vložila do své rozečtené knihy. Víc jsem je neviděla. Oběd dopadl jak jinak než hrozně. Mrkev v polévce se mi trochu rozvařila, řízky byly místy žvýkací a brambory nedosolené. Po obědě manžel s klukama kecali s babičkou a já v kuchyni tvořila dál. Pomazánku na jednohubky a chlebíčky. Potom jsme se šli vyfotit s dortem.

...on je prostě malé pivo...

Byl to piškot proložený ovocem.

Když přijel zbytek rodiny, zábava se rozběhla naplno. Přišla řeč na to, co je u koho v práci nového a mě se začali ptát na toho mladého, který zemřel, jestli jsem ho znala. Znala a nechtělo se mi mluvit o kamarádovi, spolužákovi ze základky, po nemž jsem pojmenovala syna a který si svůj nešťastný konec svým způsobem zavinil sám. Bylo to příliš čerstvé a příliš bolavé. A proto jsem místo odpovědí odešla do kuchyně pro další várku jednohubek. Někdo přinesl mého motýlka v láhvi a svět byl zase veselý a plný smíchu. Stačí zaťukat on lítá a lítá... I dospělí si občas chtějí hrát:

...a vůbec nezáleží, kolik je vám let...

Usmažila jsem i moje kuřecí "Jitčiny" řízky a sklidila slova chvály.

Opravdu chutnaly výtečně. A nebyly žvýkací.

Alespoň něco se mi povedlo.

Oslava Honzových 25 narozenin se povedla. Švagrová mi druhý den dopoledne volala, jak se jí to líbilo. A že by nebylo špatné občas se sejít imimo domácnost, aby ta, co chystá nebyla uhoněná a setkání si taky užívala. Ten nápad se mi docela líbí. Opravdu jsem byla večer docela unavená i přesto, že mi oba kluci vydatně pomáhali. Jediné, co moji radost z povedených narozenin pokazilo a to dost, byla ztráta peněz na dárky. Přisšla jsem na to až druhý den odpoledne, když jsem nedočkavě zasedla ke knížce, abych si dočetla konec příběhu. Prohledali jsme všichni 4 snad celý byt, ale nic se nenašlo. Zatím jsem o tom v rodině ještě nemluvila. Až to přijde, bude to velice nepříjemné. Pořád totiž doufám, že se peníze nějakou shodou náhod objeví.