Doba Covidová

Tenhle zvláštní čas nouzového stavu prověřuje naše hranice. Zkouší, co kdo vydrží. Každý to zvládáme po svém. Někteří chodí do práce, jiní musejí být doma. Naštěstí patřím k pracujícímu lidu. Vzhledem k omezené operativě jsme sloužili v menším počtu na směnu. Utvořily se dva týmy sester (a jednoho bratra), červený a modrý. Když je v práci červený tým, modrý má pohov. Tím pádem nám vznikla pracovní pauza...

Některá oddělení potřebovala výpomoc, protože sestřičky buď byly v karanténě nebo měly OČR s dětmi, kterým zrušili školu. Kdo chtěl, mohl se nahlásit jako výpomoc. Tak jsem se ocitla na týden na oddělení NIP/DIOP, což je oddělení následné a dlouhodobé intenzivní péče. Je to taková pokračovací JIPka. První den jsem dělala sestřičce ocásek, druhý den jsem dostala svého pacienta a od třetího dne jsem už makala jak barevná na svých třech lidech. Přiznávám, že mě to bavilo. A oni se mnou byli taky, udělala jsem si tam dobré jméno, to mi bylo na tajňačku sděleno bývalou kolegyní. Práce je tam docela dost psychicky náročná, protože se pečuje o lidi, kteří se s největší pravděpodobností už nikdy nevrátí do normálního života. A nejsou to jen senioři. Svůj život zde dožívají i mladí lidé, třeba po úrazech či autonehodách....

Večer po náročné službě na NIP/DIOP

si dobíjím baterky skleničkou dobrého suchého bílého vínka...

Když jsem se rozhodla napsat o tom, kde jsou moje hranice...

Bylo potřeba našít roušky. Kam se poděly ta letadla a kamiony zajištěné vládou, to netuším.

Jedna rouška na směnu platí až do dnešního dne.

Co na tom, že po šesti hodinách je úplně na nic...

Ručním šitím jsem si vyzkoušela, jak na to.

Kliknutím na fotku se rozjede hudba, kterou jsem si pouštěla pro lepší náladu.

Moji oblíbení prostějovští Kontakti.

Pod počítačem se kupí ušité roušky, jenom je vyžehlit...

Mám totiž skvělou kamarádku.

Sylva Urbanová a její muž jsou naprosto úžasní.

Známe se z Ženského klubu, kde Sylva vytváří nejen krásné origami.

Nabídla mi poslat šlapku rozbitého šicího stroje, že mi ji manžel opraví,

protože má k dispozici vše, co k tomu potřebuje.

Za týden byla opravená šlapka doma...

DĚKUJI SYLVI.

Na horní fotce je binec na mašině, včetně kafíčka v rožku

Dole jsou ušité roušky, které putovaly k synovi vojákovi do Jindřichova Hradce.

Nechtěl na gumičku, takže má všechny na zavazování.

Módní kolekce Paříž.

Synovy se šňůrkou, moje s gumkou.

Doba Covidová prověřuje i naše schopnosti zabezpečit se základním pečivem.

Chlebík jsem díky Jitce zvládla napoprvé docela dobře.

Rohlíky jsem obšlehla někde na netu a recept si samozřejmě neuložila...

Ale nebyly špatné, dokonce se některé i trochu podobaly rozhlíkům.

Jasně, že bez háčku to u mě ani nejde...

FB je mocná sociální síť. Také mě lapila.

Na stránkách Jelimán mě oslovily příspěvky Věry Fina.

Stejně jako já a tisíce dalších žen si prošla onkologickou léčbou.

Dokáže dodávat naději tím, že píše o obyčejných věcech kolem nás.

Její kniha Recept na štěstí? je pohlazení po duši.

Přišly Velikonoce.

Byly smutné.

Syn voják nemohl přijet.

Spousta lidí porušilo nařízení a zdravotní procházky se proměnily v sešlosti.

Netrpělivost některých lidí mě ubíjela.

Neuvědomovali se, že právě přísná opatření

nám všem umožnila přežít ten hlavní nápor viru relativně v bezpečí.

Mazanec se mi letos hooodně povedl.

Strašně ráda jsem se dívala na soutěž Peče celá země.

Jenže skutečnost je hodně daleká předlohám.

Chuťově byly všechny čtyři chodské vdolky moc dobré.

Nejrychleji zmizely ty dva s povidlama...

Úplně jsem jim propadla.

Bílozelený je můj.

Červený a fialkový jsem včera předala skorosnašce,

měla narozeniny.

Snad jí udělaly radost.

Když je rozdělávala, měla jsem pocit, že si jí opravdu líbí,

tak snad jsem se trefila do jejího vkusu.

Teď mám před sebou další obrovské klubíčko

a to jsem jenom šla do knihovny a do obchodu...

Jsem nenapravitelná, ne nadarmo jsem ve FB skupince Šátkomaniačky...

Chudobka šla v březnu do práce...

Musela jsem otestovat roušky od kamarádky Jany.

To jsme jeli s mužem do obchodu a on si všiml,

že Breno je otevřeno, měli tam metráž látek.

Koupili jsme dva obří kusy látek a klubko takového jako entlu.

Jeden balíček látky, ten menší, jsem si nechala

a druhý s entlem jsme po domluvě zavezli kamarádce.

Dostala to jako dar.

Ona byla šťastná, že má z čeho šít,

byla v karanténě, protože se jí vrátil syn z Anglie,

tak nám pak přenechala pár těchto roušek s kapsičkou.

A tady je Chudobka v akci,

v práci, pod svou skříňkou se sovičkovým R.

Doba Covidová nejspíš nejen mě, ale i mnohým z vás ukázala,

že naše hranice jsou hezky pružné.

Příště vám ukážu, jak to chodilo v odběrových stanech pro testování kolektivní imunity...

PS: Onkologická kontrola s mammografem dopadla dobře, další je naplánovaná až na podzim.