Zvláštní dny

 V pátek jsme měly opět setkání háčkařek ve  vile Primavesi. Je tam Kafec, takže občerstvení luxusní. Tentokrát jedna z nás slavila kulatiny. Holky z Mishastyle pro ni připravily krásný dort z barevných klubíček.

Moc se jim to povedlo, kytička je z malých jednobarevných klubíček a dort je z velkých duhových klubek. Dohromady je to symbolických 6000 km příze. Bylo to super odpoledne. Chvilku jsme kecaly, pak zase háčkovaly, popijely kafčo a pojidaly mpc dobré zákusky....

Odcházela jsem mezi posledními. Auto jsem měla zaparkované asi 15 minut od vily. Sluníčko už tak nepeklo, jelo se mi dobře. Až do té chvíle, než do mě vrazilo auto. Viděla jsem jak se rychle přibližuje, ale nebylo kam ujet. Paní mě očividně neviděla. Já jsem jela po hlavní a ona odbočovala mým směrem. Když do mě vrazila, auto se trochu pootočilo, než jsem zastavila. Bylo to strašně nepříjemné. Rána. Moje první reakce byla, že jsem vyskočila z auta a nadala jsem paní, jestli je normální. Moje červené auto to schytalo docela slušně...

To druhé auto, jehož řidička nehodu zavinila, nebylo tak pomačkané...

Paní zavolala PČR. Sepsali to s náma. Poučili nás, co máme dělat. 

Paní byla z toho všeho tak mimo, že jsem ji ještě musela několikrát zopakovat, že je velké štěstí, že to odnesly jenom plechy. Přišel za ní manžel, pak se trochu zklidnila. Začala se mi omlouvat... Kupodivu jsem byla klidná, jen se mi maličko klepaly prsty, když jem ťukala manželovo telefonní číslo. 

Domů jsem dojela bez problémů. V kuchyňi jsem si sedla a poslala fotky kamarádce. Když pak manžel vyšel z infrasauny, ještě jsem byla v klidu. A pak, po sprše to na mě padlo. Adrenalin pomalu mizel a já měla parádní bolehlav...

Naštěstí se s autem dá jet. V soboru jsem měla den a dnes mám noc. Zítra budou volat pojišťovnu a já se na ně napojím, jak se vzbudím po noční... 

V sobotu mi volal muž, jela jsem z práce. Prý mám přijet na Garso, někdo by mě prý rád viděl. Byla jsem zvědavá, tak jsem zaparkovala kousek od občerstvení Garso. Manžel seděl u stolu sám. To bylo divné. Prý mám jít k vedlejšímu stolu. Hned jak jsem viděla pána na invalidním vozíku, uhodla jsem, kdo to je. Bývalý pacient z traumačky v Prostějově. Ležel u nás několik měsíců. Měl velice komplikovanou zlomeninu stehenní kosti, dlouhodobě se záněty, skoro přišel i o kyčelní kloub...Ale dostal se z toho. Je sice na vozíčku, ale udělá i pár kroků o berlích. Ten pán zná mého muže od děcka, je ze stejné vesnice, jen o pár let starší. Měl z naseho setkání obrovskou radost. Neskromně se přiznám, že mi dělalo velkou radost, když mě vychválil do nebe.

A manželovi se to libilo. No a byla tamni jeho přítelkyně, která byla taky ráda, že mě vidí. Je to milá ženská. Ale byla tam taky jeho sestra. Manžel mi dopředu řekl, znala moji mámu. Ona mě automaticky oslovila Renatko a tykala mi. Bylo to příjemné, citila jsem se s ní moc fajn. Ona pracovala s mámou v OP Prostějov. Na stejné dílně. Ten pocit, že se bavím s někým, kdo znal moji mámu, ldo mi povídá, jak byla na mě pyšná, co už jako malý prcek umim...to se ani nedá popsat. A úplně perfektní bylo, že se bavil i můj muž. Vůbec se nám nechtělo domů. Až kolem 21:30 jsem začínala být unavená, tak jsme se rozloučili. Máme na sebe kontakt, tak věřím, že to nebylo poslední setkání. 

Moje máma byla hezká ženská.

Nerada se fotila, takže moc fotek s ní nemám.

Chybí mi, stejně jako táta...