Dobré odpoledne. Hodně dlouho jsem tu nebyla. Ale už jsem zpět. Jak asi víte, moc ráda háčkuju nebo pletu. Je to má vášeň spolu se čtením knih.
V pátek jsem se zúčastnila už druhého ročníku Háčkovacího maratonu v Kroměříži. V tom prvním jsem háčkovala od 10 do 16 hodin. Neměla jsem k sobě nikoho známého. Seznámila jsem se až na místě. V sále Starého pivovaru. Konečně jsem poznala i Krampolínku, jejíž návody a rady mám moc ráda. Seděla u našeho stolku a čas od času přidávala na FB živé vstupy z háčkovací akce.
Video má Krampolínka na svém vebu
Letos to bylo trochu jinak. Jsem členka několika živých háčkovacích skupin. A z té Olomoucké tam se mnou byly tři kamarádky - háčkařky. Zapsaly jsme se na blok od 10 do 22 hodin.
O co tady jde? Je to charitativní háčkování pro děti a seniory z nemocnice v Kroměříže. Materiál dostaneme k dispozici a to co vyrobíme, odkládáme na stůl. Na konci akce se hračky spočítají a v prosinci se odevzdají do nemocnice. Nejsou tu jen na místě vyrobené hračky, je spousta hodných lidiček, kteří háčkují doma a pak to donesou na Háčkovací maraton. Ale tyto hračky se nezapočítávají do celkového stavu.
Ale dost řečí, zvu vás na malou prohlídku této krásné akce...
V sále Starého pivovaru v Kroměříži už je všechno připraveno.
Na stole pro hotové hračky je zatím prázdno,
jsou tam pouze dva maskoti...
Maskoti této akce jsou Maratónci.
Navrhla je již zmiňovaná Krampolínka
Stylové pozadí pro háčkování
Stolečky pro háčkařky zatím zejí prázdnotou...
Materiálu je opravdu hodně a to se ještě průběžně doplňovalo.
Ne že by tam nebylo spousta jídla k dispozici,
ale znáte to, jedna vezme to, druhá zase tamto
a pak se jen tak zobká...
A je to tady, začínáme...
24 hodinový Háčkovací maraton je odstartovaný.
Ta blondýnka je Krampolínka.
Tohle je moje první hračka.
Z příze Dolphin jsem uháčkovala žabičku.
A nebyla jsem ani zdaleka první.
Zatím je ale stůl hodně prázdný...
Jedna z mých háčkovacích kamarádek dodělala medvídka...
A tady je druhá háčkovací kamarádka s hotovou hračku.
Je to méďa, ale ona svou hračku něžně nazvala surikatou....
K háčkování nám hrála místní kapela Jamtour
Moje druhá hračka, slon, se do spodního patra stolu už nevešel....
A třetí a poslední hračku, prasátko, jsem háčkovala z bavlny
Nataša nám vykouzlila tahle parádní trička
Pohled na záda
Hračky uháčkované během první dvanáctihodinové směny,
V pátek jsme měly opět setkání háčkařek ve vile Primavesi. Je tam Kafec, takže občerstvení luxusní. Tentokrát jedna z nás slavila kulatiny. Holky z Mishastyle pro ni připravily krásný dort z barevných klubíček.
Moc se jim to povedlo, kytička je z malých jednobarevných klubíček a dort je z velkých duhových klubek. Dohromady je to symbolických 6000 km příze. Bylo to super odpoledne. Chvilku jsme kecaly, pak zase háčkovaly, popijely kafčo a pojidaly mpc dobré zákusky....
Odcházela jsem mezi posledními. Auto jsem měla zaparkované asi 15 minut od vily. Sluníčko už tak nepeklo, jelo se mi dobře. Až do té chvíle, než do mě vrazilo auto. Viděla jsem jak se rychle přibližuje, ale nebylo kam ujet. Paní mě očividně neviděla. Já jsem jela po hlavní a ona odbočovala mým směrem. Když do mě vrazila, auto se trochu pootočilo, než jsem zastavila. Bylo to strašně nepříjemné. Rána. Moje první reakce byla, že jsem vyskočila z auta a nadala jsem paní, jestli je normální. Moje červené auto to schytalo docela slušně...
To druhé auto, jehož řidička nehodu zavinila, nebylo tak pomačkané...
Paní zavolala PČR. Sepsali to s náma. Poučili nás, co máme dělat.
Paní byla z toho všeho tak mimo, že jsem ji ještě musela několikrát zopakovat, že je velké štěstí, že to odnesly jenom plechy. Přišel za ní manžel, pak se trochu zklidnila. Začala se mi omlouvat... Kupodivu jsem byla klidná, jen se mi maličko klepaly prsty, když jem ťukala manželovo telefonní číslo.
Domů jsem dojela bez problémů. V kuchyňi jsem si sedla a poslala fotky kamarádce. Když pak manžel vyšel z infrasauny, ještě jsem byla v klidu. A pak, po sprše to na mě padlo. Adrenalin pomalu mizel a já měla parádní bolehlav...
Naštěstí se s autem dá jet. V soboru jsem měla den a dnes mám noc. Zítra budou volat pojišťovnu a já se na ně napojím, jak se vzbudím po noční...
V sobotu mi volal muž, jela jsem z práce. Prý mám přijet na Garso, někdo by mě prý rád viděl. Byla jsem zvědavá, tak jsem zaparkovala kousek od občerstvení Garso. Manžel seděl u stolu sám. To bylo divné. Prý mám jít k vedlejšímu stolu. Hned jak jsem viděla pána na invalidním vozíku, uhodla jsem, kdo to je. Bývalý pacient z traumačky v Prostějově. Ležel u nás několik měsíců. Měl velice komplikovanou zlomeninu stehenní kosti, dlouhodobě se záněty, skoro přišel i o kyčelní kloub...Ale dostal se z toho. Je sice na vozíčku, ale udělá i pár kroků o berlích. Ten pán zná mého muže od děcka, je ze stejné vesnice, jen o pár let starší. Měl z naseho setkání obrovskou radost. Neskromně se přiznám, že mi dělalo velkou radost, když mě vychválil do nebe.
A manželovi se to libilo. No a byla tamni jeho přítelkyně, která byla taky ráda, že mě vidí. Je to milá ženská. Ale byla tam taky jeho sestra. Manžel mi dopředu řekl, znala moji mámu. Ona mě automaticky oslovila Renatko a tykala mi. Bylo to příjemné, citila jsem se s ní moc fajn. Ona pracovala s mámou v OP Prostějov. Na stejné dílně. Ten pocit, že se bavím s někým, kdo znal moji mámu, ldo mi povídá, jak byla na mě pyšná, co už jako malý prcek umim...to se ani nedá popsat. A úplně perfektní bylo, že se bavil i můj muž. Vůbec se nám nechtělo domů. Až kolem 21:30 jsem začínala být unavená, tak jsme se rozloučili. Máme na sebe kontakt, tak věřím, že to nebylo poslední setkání.
A jsem zpět u háčkování. Je to nedílná součást mého já. Když jsem poprvé uviděla šátky, moc mě nenadchly. Nejspíš to bylo tím, že autorka neměla šťastnou ruku při výběru vzorů, tedy aspoň podle mého vkusu. Ale pak jsem narazila na vzory mému oku lahodící a prostě je musela zkusit. A bylo to, Šátky jsou moje srdcovka
Tenhle vzor je od polské autorky šátků SisLove.
Moc se mi libila ta barevná kombinace.
A povedlo se mi najít hodně podobné klubko
Háčkovalo se mi skvěle.
Bavilo mě to.
Jak šly barvy, docela to přibývalo.
A myslím si, že se podařil.
Dostala ho sanitárka z našeho oddělení, když šla do důchodu.
Před pár dny jsem docetla knížku Bila Voda. Nechtěla jsem ji číst, protože jsem věděla, že je v ní spoustu smutných a bolestných věci z totalismu. Ale zrovna jsme byly na "babském sletu" a Martinka opěvovala knížku Žítkovské bohyně. Taky jsem ji četla a líbila se mi. A Bílá Voda je od stejné autorky, takže kamarádce nedalo moc práce mě ukecat. Vzápětí přede mnou ležely hned dvě knihy. Přidala i Patrila Hartla, prý na odlehčení....
Je to pořádný kus knihy. Má několik stovek stránek. S odhodláním jsem se tedy pustila do čtení. Je to psané z několika pohledů. Hodně dobře se mi to četlo. Přímo mě to vcuclo. Proto jsem si z knihovny stáhla i e- knihu do mobilu, abych si mohla číst i na noční směně. Často jsem při čtení brečela, protože totalitní režim byl fakt hodně krutý, místy až brutální. Kladla jsem si spoustu otázek. Jak může někoho vůbec jen napadnout říct matce, že její dítě zemřelo a přitom ho dát k adopci? Jak může otec dítě prodat? Jak to, že se může beztrestně střílet na jeptišky? Jak vůbec může někdo na povel zničit vzácné ostatky staré několik stovek let? Proč Papež to, co za totalismu v Česku podporoval, po revoluci popřel?
Když jsem dočetla, bylo mi z toho všeho tak nějak divně. Vím, je to román a ne literatura faktu. Jenže autorka čerpala ze skutečných událostí, ze skutečných lidských příběhů.
Tahle kniha se mi dostala pod kůži. Četli jste ji taky? Co na ni říkáte?
