Bude ještě něco?

Ležím na úzkém lehátku. Je mi docela chladno. Jak to, že ležím? Chci se posadit, ale na prsou mám balvan. Dívám se do otevřených dveří a snažím se přijít na to, co se děje. Závity v hlavě se točí jako na řetízkovém kolotoči. V tom mi to dojde. Už zase se to stalo. U dveří stojí oba dva. Mira i Jana.

"Spadla jsem?" ptám se s obavou a hlas se mi docela chvěje.

Velké hnědé oči se na mě smutně podívají, nemusí nic říkat, vím, že by odpověděla, že ano.

Nedokážu zastavit slzy. Ležím a vzlykám. Hlavou se mi honí jedna otázka za druhou. Že by měl pravdu? Ztratit vědomí není žádná sranda. Jak je možné, že si vůbec nic nepamatuju? Co když se mi to stane doma, když bude ten můj na noční? Umřu? Nechci umřít! Najednou se mi těžce dýchá. Zvednu se na loktech a pokouším se nadýchnout. Nejde to. Lapu po dechu. Snažím se těm dvěma říct, že se mi nedostává kyslík, ale jsem strašně slabá a balvan na prsou je těžší a těžší.

Jana se lekne:"Tady není maska ani brýle, co budeme dělat?"

Když tohle uslyším, propadnu hysterii. Pokusy sednout si ale nevyjdou. Před očima mám černožluté kruhy a padám někam do neznáma.

Mira rychle popadne ambuvak. Přiloží jeho masku na můj obličej.

Někdo mě volá jménem. Otevírám oči. Na tváři mám gumovou masku. Teď opravdu nemůžu dýchat. Mira položí ambuvak na stolek a se slovy: "Ty nám teda dáváš zabrat," mě pohladí po vlasech. Nevinné gesto zjitří mé už tak podrážděné nervy a já začnu tiše plakat. Takhle mě naposledy hladila maminka, když jsem byla malá holka. Je mi mizerně. Na duši i na těle. Točí se mi hlava.

"Máš vysoký tlak, lež a nesnaž se zvedat nebo sedat," uklidňuje mě Míra.

"Kolik?" ptám se.

"Raděj se ani neptej," odpovídá nepříliš vesele. Ukáže mi displej tonometru, na němž svítí 220/130 a 110 puls. poslušně si lehám a ani se nehýbu. V duchu si nadávám, kdybych nehysterčila, nemusel být tak vysoký.

Po chvíli mě odvážejí na pokoj s EKG monitory. Napojí mě na přístroj. Dostanu infuzi. Když se mi chce na malou, můžu na křeslo stojící vedle lůžka. Sestra mě sice podepírá, ale nohy si stejně dělají co chtějí. Musím na mísu. Mám pocit, že musí být mokrá celá postel a přitom je úplně suchá. Za pár hodin, když vykape infuze, mě veze sanitář na ultrazvuk srdíčka. Pomůže mi na sedačku a jedeme. Kdybych neměla nohy zapřené o stupačky, asi bych se sesunula k zemi. Pan doktor mi prsa potře gelem a jezdí sondou v místech, kde mi tluče srdce. Otáčím se podle jeho pokynů na bok a na záda a zase na bok a ...

Jsem pořád na vyšetřovně ultrazuku, ale ležím na posteli, na ruce manžetu tlakoměru.

Doktor na mě volá: "Aničko, jste s námi, Aničko, mluvte na mě."

Kolem mě je najednou spoustu pohybu. Usínám, abych se vzbudila tentokrát na svém pokoji s monitorem. Svody mi brání v pohybu. Opět usínám, strašlivě unavená. Když se vzbudím, je pozdě odpoledne. Byl to sen, nebo se ráno něco na ultrazvuku stalo? Musím znovu na mísu. Bože, proč? Sestřička mi musí pomáhat. Pak přijde doktor a já se ptám. To co se dozvím, se mi vůbec nelbí. Při otáčení se během vyšetření jsem opět upadla do bezvědomí. Sice jen na pár vteřin, ale i to je moc.

Co bude dál? Kolik toho mám před sebou? Kde je můj muž? Proč tu není se mnou?

EKG křivka

Příběh fantazie z doby dávno minulé podložený skutečností.