Jinak to prostě nešlo

Před rokem a něco jsem se odhodlala k veliké životní změně. Po více než 20 letech praxe jsem změnila pracoviště. A to tak, že úplně radikálně. Z chirurgické se stala interní sestra. Přesněji řečeno dialyzační sestra. Jak jsem k takovému rozhodnutí dospěla? Zrálo to ve mě velice pozvolna. Myslím, že jsem si s myšlenkou změnit pracoviště pohrávala víc než rok. Možná i dva. Pomalu ve mě rostla nespokojenost. Pořád se mi něco nelíbilo. Chtěla jsem odejít z Prostějova do Olomouce, jenže to byly samé kecy a skutek utek. Hledala jsem výmluvy, proč nemůžu opustit tu svoji traumačku. Ta největší byla: a kdo bude místo mě zastupovat staniční? Až pak najednou čas dozrál.

Stačilo, aby se mě kolegyňka z jiného oddělení zeptala, jestli už mám podanou žádost do FN Olomouc. Hned za tepla mi i doporučila, ke které personalistce se mám přihlásit. Tak já doma sedla a začala sepisovat životopis podle nápovědy z internetu. Když jsem to měla hezky sepsané a vytisklé, domluvila jsem si schůzku s personalistkou. Pak už to šlo jako po drátku. Bylo mi blbé odmítnout se podívat na dialýzu, tak jsem ze slušnosti šla. Když mi tam ukázali rozpis služeb, byla jsem v pasti. Moje obavy, jestli se zvládnu naučit techniku dialýzy zmírnila kolegyňka. Prý to mám brát jako výzvu. Od července 2017 se ze mě stala pracovní síla na dialýze. Nebylo to špatné. Ale nebylo to ani dobré. Technicky uvést přístroj do provozu nebyl problém. Ale naučit se reagovat na chybová hlášení, to už problém byl. Nebyla jsem dostatečně rychlá, zareagovala jsem špatně, neporadila jsem se než jsem chybu upravila....Prostě jsem tam nezapadla.

A pak jsem onemocněla. Léčila jsem se ve FN Olomouc. Uvědomila jsem si, že během léčby jsem se za holkama na dialýzu vlastně ani jednou nezašla podívat. Jen když jsem nestihla zanést lístek na peníze na mzdovku... Měla jsem spoustu času na přemýšlení. Před ukončením neschopenky jsme si se staniční a vrchní sedly a popovídaly. Umožnily mi, abych přešla na jiné pracoviště.

Opět jsem navštívila svou personalistku, abych jí vysvětlila situaci. Nabídla mi mimo jiné urologii. Je to mě velice blízký chururgický obor. A znovu mi pomohla ta stejná kolegyňka, která se ptala, jestli už odcházím do FN. Prý se mi to bude líbit. Měla pravdu. Líbí se mi tu. Většina pacientů jsou chodící muži. Ženy a "ležáci" jsou v menšině. Je to operační oddělení, takže spoustu činností jsem pouze oživila, abych zjistila, že je mám v krvi. Naučila jsem se pracovat s monitory, infuzními pumpami a lineárními dávkovači. Je zde i pokoj intermediální péče. Už jsem v něm párkrát sloužila. Je to taková jako jipka. Zdá se, že jsem na urologiizačala pomaličku zapouštět kořeny. Jsem ráda, že se mi podařilo najít sílu a znovu změnit pracoviště. Myslím si, že i do kolektivu jsem vcelku zapadla. Od července tohoto roku jsem urologická sestra.

P.S.: Na traumačce zastupují staniční holky z ortopky....

P.S. 2: Je strašně fajn, těšit se do práce...

Moje "medové" pracoviště

(intermediální pokoj)

Mějte se medově :-)