Jsem vdaná za jednoho muže už skoro 24 let. Brali jsme se za totáče ve slavném roce 1989. 17. listopadu 1989 se nám narodil první syn. Stihl to ještě dopoledne, takže je vlastně "Husákovo dítě", jak se tehdy s oblibou říkalo. Chtěl na svět a vůbec ho nezajímalo, že ještě ten den večer se bude přepisovat historie. Tohle datum mu už nikdo neodpáře, v tom dobrém slova smyslu.
Ale jdeme dál životem. V dalším roce mi umřela máma a můj muž, syn a táta mě drželi nad vodou. Za další dva toky se nám narodil předčasně druhý syn. Manžel mi pomáhal, ale bylo to docela náročné období. Jak kluci rostli, začali si utvářetsvůj názor na věci a situace kolem sebe a ten se občas s tím manželovým dost rozcházel. On to hodně těžce nesl. Připadalo mi, že si pořád myslí, že jsou to stroje. Že budou za každých okolností poslouchat na slovo, vždy mluvit pravdu a nic než pravdu...Ale oni to byly děti, potřebovali jsem usměrňovat. Jeho tresty byly neadekvátní. Týden bez TV, když za dva dvy už děcko neví proč ten trest má? Nikdy jsem nešla před dětma proti němu, snažila jsem jim vysvětlit, že udělali chybu a musí ji napravit. On kluky vždycky měl a má je stále rád. Jen jim to neumí dát najevo. Myslel si, že přísností je naučí chovat se podle pravidel...
Postupně se choval stroze i ke mě. Občas jsem měla pocit, že mě má za služku. Za mizernou služku, podle něj. Zadupával moje sebevědomí do zeme. Byla jsem rozhodlá rozvést se, několikrát, pokaždé se mu povedlo přimět mě situaci přehodnotit. Jeho výbuchy amoku dvakrát řešila i městská policie...
Potom se to stalo. Nejprve to vypadalo jako obyčejný slepák, ale když potíže ani po opeaci nezmizely, přišlo se na rakovinu varlete. U mladších lidí tak doo 30 let vcelku dobře léčitelná nemoc. V jeho skoro 40 docela komplikovaná záležitost. S recidivou po roce a následně velkou břišní operací. Takže kolotoč chemoterapií se znovu roztočil a on je zvládal nebo spíš nezvládal ještě hůř než poprve. Ale to nás ještě nestmelilo. To udělal až nový kolega z práce. Choval a stále chová se ke mě jako k ženě, ne k onuci. A manžel poprve poznal co je to žárlivost. Musela jsem ty dva seznámit, teprve pak se asi začal probouzet. Před očima se mi měnil k lepšímu. Zdravotní problémy se nevyhly ani mě. Když jsem ležela po operaci na gynekologii, měl strach, že by o mě mohl i přijít. Bohužel byl oprávněný.
Tohle všechno se muselo stát, aby náš vztak postupně dozrával jako dobré víno. Není zrovna ukázkový, to ani náhodou. Je o toleranci a učení se k vzájemné úctě. Jistě že to sem tam zaskřípe, ale kde ne? Pro mě je důležité, že můj manžel má mě a naše dospělé děti opravdu rád. Mám vedle něj pocit, že jsem žena. Nic víc a nic míň.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji vám za milou návštěvu ❤