Úspěchy a neúspěchy? Začnu tím horším. Podařilo se mi někdy až příliš přímým jednáním popudit proti sobě pár lidiček v práci. Nejsem taktik a musím se v tomto ohledu učit. Taky se mi povedlo jednou obelstít manžela a na to njesem vůbec pyšná. Jenže kybyh mu řekla pravdu, tak syn ztratí i tu poslední špetku důvěry, co k němu má. Zní to divně, že? Ale ať jsme to probírali z kterékoliv strany, syn prostě potřeboval pomoc a on by mu ji neposkytl. Zahrnul by ho jako obvykle výčitkami, o pomoc by se nechal hodně dlouho prosit a stejně by jí poskytl děsně maličko. Manželovi jsme pravdu řekli, jen jsme si některé podrobnosti nechali pro sebe. Dnes bych to udělala jinak, ale stalo se.
Teď ta lepší stránka mého já. Víc a víc jsem zdatnější v asetrivitě při jednání s nadřízenými. A nese to své pidiplody. Taky ve škole se mi docela daří. Je to dost obtížné, po práci ještě sednout nad skripta, učebnice a sešity a ten Mont Everest informací dostat do stárnoucího mozku. Jak řekl klasik, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Když tak občas poslouchám v práci (a nejen tam) příběhy lidí kolem sebe, jsem vděčná za cokoli kladného v mém životě. Za to, že se starší syn snaží přijet každý měsíc na pár dnů domů, že mě ten mladší má v přátelích na FB a nechává mě nahlídnout do svého soukromí (nezneužívám to!), že mi manžel zavolá jen tak uprostřed dne, že mám přátele kterým nejsem lhostejná (a kteří nejsou lhostejní mě), a v neposlední řadě, že jsme všichni zdraví. Od zdraví se to odvíjí a tom už bohužel vím své...
Taky si říkám, že zdraví je podstatné.
OdpovědětVymazat[1]: Jop, jak by řekl náš mladý
OdpovědětVymazat