Bolest a stud

Včera byla v práci bezva nálada. I když práce bylo dost, zůstal nám čas i na pokec. Hlavním tématem hovoru byla bolest. Konkrétně bolest zad mé kolegyně. Lékař jí navrhl obstřik, ale ona se docela polekala. Myslela si, že postačí nějaká ta injekce nebo nanejvýš infuze. Zeptala se mě na názor. Moje odpověď, že ač máčka na bolest obstřik zad jsem zvládla na jedničku, ji vcelku zaujala. Dověděla jsem se, že mě považuje za drsňačku, ne za máčku. Já sebe hodnotím jako totální poseru. Uvedla jsem tedy můj vztah k bolesti na pravou míru - když mě rozbolí hlava, raděj si vezmu prášek, než bych trpěla. Od zad jsme plynule přešly k ženským problémům. Přiznala, že jí hrozí operace pro myomy v děloze a že ji odkládá co může. Tak jsem začala vyprávět svůj příběh:

Měla jsem noční s kolegou při plném oddělení se spoustou ležáků, které je nutné v určitých intervalech i během noci polohovat. Už než jsem šla do práce, musela jsem si nakapat Algifen od bolesti. Poslední dobou mě měsíčky bolely čím dál víc. Hlavně než se pořádně rozjely. A to bylo při kontrole na gyndě před necelým rokem všechno v pořádku, včetně antikoncepčního tělíska. Už na druhém polohovacím pokoji jsem opět cítila bolesti v podbřišku. Zatla jsem zuby a s kolegou tahala těžká těla pacientů při ukládání do správné polohy. Bolest se od lůžka k lůžku stupňovala. Naštěstí byl kolega všímavý a přivolal nám na další pokoj pomoc. Jenže ta pomoc, sanitář, byl vzápětí odvolán urgentně na příjem. Po prvním kole polohování a ukládání k spánku jsem byla totálně KO. Sedla jsem si na pracovně do křesílka, stočila se do klubíčka a tajně utírala slzičky. Kolega si mě zdánlivě nevšímal. Nechal mě v klidu. Sám mezitím udělal všechnu "uklízecí" práci na pracovně. Doplnil co bylo potřeba, nachystal potřebné věci na další den, zkontroloval co bylo v harmonogramu práce. Pak přišel za mnou. Podal mi hrnek s čajem abych se napila. Strašně jsem se styděla za své uplakané oči. Ale nemohla jsem si pomoct, ve spodu břicha to bolelo jako čert. Když zjistil, že jsem si vzala před pár hodinami kapky, nabídl mi injekci. Sotva mi došlo, že ji bude muset píchnout do zadku on, muž, bylo mi strašně. Na vedlejším oddělení totiž také sloužil chlap. Já se tak moc styděla. Pochopil to. Beze slov se nade mnou sklonil, rozepnul knoflík kalhot, vyhrnul jen jejich nezbytnou část a píchl. Téměř jsem to necítila. Pak mě přikryl pracovním svetrem a v tichosti šel psát papíry. Později večer mi vyprávěl příběh své maminky, které tu stejnou injekci píchal a která se přitom styděla stejně jako já. Další měsíc jsem byla při měsíčkách úplně bez bolestí. Bohužel o měsíc později ne! A opět na noční službě s tím samým kolegou. Tentokrát však injekce nezabrala. Celou hodinu jsem si hrála na statečnou. Potají si utírala slzy. Snažil se mě nějak rozptýlit. Nakonec jsem rezignovala a sama ho poprosila aby ukončil moje trápení. Bylo mi trapné říct mu, že injekce nezabrala a přitom jsem se ploužila jako stín. Musel by být slepý, kdyby neviděl, že bolest naprosto nezvládám. Ráno po noční jsem hned zašla na gyndu a tam mě čekal nelítostný ortel. Operace pro myomy v děloze. Už jsem věděla, že s tímhle kolegou si můžu bez obav o tomhle popovídat. A to jsem také během několika dalších služeb udělala. V mém rozhodnutí mě plně podpořil. Ujistil mě, že léků proti bolesti je v nemocnici dostatek. Jeho podporu jsem ocenila, protože doma jsem měla pocit, jako bych pomocí operace chtěla na sebe strhnout pozornost. Čtvrt roku před zákrokem onen kolega z naší nemocnice odešel. Pát týdnů před operací konečně manžel pochopil, že se docela slušně bojím. Operace měla být provedená jak přes břicho, tak "spodem". V den přijetí jsem se rozhodla, že budu hrát divadlo, nedám na sobě znát vůbec nic ze svého příšerného strachu. Po výkonu jsem ležela napojená na přístrojích, v břiše nepříjemný tlak a u postele stál můj muž. Zelený jak sedma, jen stál a mlčel. Pak tiše odešel. Hlavu vtaženou mezi rameny. Ten den se asi poprvé bál, že mě mohl ztratit. A měl k tomu důvod. Když potom za mnou přišel druhý den na návštěnu, choval se jako zamilovaný mladíček. Bylo to moc moc fajn. Večer toho dne jsem měla ještě jednu návštěvu. Svého exkolegu. Vešel na pokoj a sedl si vedle postele do křesla. První, co ho zaujalo, byl můj močový katetr. Nic neřekl, ale pohled na trubičku končící uvnitř mého těla mluvil sám za sebe. Moc dobře věděl, jak strašně se stydím. Kdyby to šlo, byla bych rudá až za ušima. Nedal mi šanci a znovu se na něj podíval a rozesmál se. Smáli jsme se tak, že když asi po hodině odešl, nechala jem si píchnout injekci od bolesti. Třepající se břicho po náročné opraci není nic příjemného. Ex kolega mě přišel navštívit ještě několikrát. Jsem ráda, že mi pomohl abych se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Operatér mi řekl, že moje děloha plná myomů byla zvětšená jako v 11. týdnu těhotenství.

Moje kolegyně do vyprávění několikrát vstoupila. Ptala se na podrobnosti a já jí všechno řekla. I o komlikacích, které pooperaci nastaly. Ale hlavně o tom, že dnes jsem už několik let v naprosté pohodě. Můžu k vodě kdy se mi zachce. Nechodím do drogerie utrácet za "pocit bezpečí a jistoty". Překonat strach a udělat včas to, co mi moje gynekoložka doporučila správné rozhodnutí. Myslím, že se mi podařilo ji zvyklat a že brzy dojde ke stejnému ro zhodnutí jako já. Má totiž jednu velikánskou výhodu. Vlastně dvě. Bolesti zvládá podstatně líp než já a stud ji rozhodně nesvazuje:-)

Zdroj obrázku