Dobíjení baterek

Když jsem byla mladší (bylo, nebylo), měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout nejlíp na 110%. Dobíjela mě spokojenost dětí. Ti prckové dávali nepokrytě najevo, že jsou (nebo nejsou) šťastní. Také moje práce mi přinášela (a pořád přináší) jistou dávku supokojení. Docela často mi vybité baterky dobíjel můj muž. Když mi po... zašeptal, že mě miluje, měla jsem najednou sílu lvice. Nabíjel mě i negativně. Hádka s ním mě napružila tak, že kdybych mohla svojí čerstvě nabitou energií rozsvítit celé sídliště. Neúprosný čas nás s manželem rozdělil. Zatím co jeho výbuchy hněvu sílily, já se stávala stále víc tolerantnější. Hned tak něco mě nerozházelo, což ale jeho vytáčelo do mach turbo rychlostí. Začala jsem dobíjet baterky čtením knih a ručními pracemi. Pak přišlo černé období. Zlá nemoc sklátila muže i tchána. Tchán boj prohrál. Můj muž sice nad nemocí zvítězil, ale naše manželství šlo k šípku. Najednou nebylo kde dobít baterky. Moji těžce dospívající synové mě lehce drželi jednou nohou v kriminále a náladový manžílek je přiléval olej do ohně. Začala jsem víc a víc poslouchat rockovou a metalovu hudbu, která i přesto, že dokonale kopírovala peklo v mé duši, nabíjela mé vybité baterie do stavu použitelnosti. V práci mi přidělili na starost exmedika. Já byla na vrcholu blaha, zase zaučovat někoho, kdo stejně odejde a navíc se nejspíš bude dívat na sesterskou práci shora. Naštěstí jsem se příšerně spletla. Z onoho muže se vyklubal můj budoucí a jediný přítel mužského pohlaví. Nikdy jsem spolu nic intimního neměli a mít nebudem i přesto že není gay. Jedinou intimnost, kterou jsme si k sobě dovolili, byla pusa. Letmý dotek na tvář a jednou dokonce i na rty. Pusa, ne líbání! On je to totiž parádní dobíječka. A nejen moje, ale i manželova. Začal žárlit. Najednou si mě víc všímal. Zjistil, že ta služka bydlící s ním v bytě je kupodivu jeho milovaná ženuška. Přítel mi vlastním příkladem ukazoval, jaké to může být (téměř ideální) mezi mužem a ženou (jeho přítelkyní). Viděl dřív než můj muž, že se nebezpečně blížím k propati deprese (po přepadení), našel mi odbornou pomoc a dohlídl, aby jeho hledání nebylo zbytečné. On byl jedním ze tří lidí, kteří pochopili, jaké to pro mě je neznat svoji identitu. Rodina i manžel se ke mě postavili zády, zatímco on seděl vedle mě, když jsem se seznamovala sama se sebou. Nebudu ho vychvalovat do nebe, samozřejmě, že má svoje mouchy, ba přímo masařky. Ale je to přítel a v nouzi je andělem.

A jak si dobíjím svoje baterky dnes? Čtením knih. Miluju ten pocit být součástí příběhu. Směju se a roním slzy zároveň s postavičkami. Občas si odbesu i užitečné rady do života. Dalším zdrojem energie je hudba. Při písničkách Muse mám někdy pocit, že by se hodily Tena inko potřeby. Jízda na kole nebo na bruslích se sluchátkama v uších, to je přímo balzám na bolavou duši. A neberu narážky typu sluchátka na kole? Mám to nastavené tak potichu, že normálně slyším všechny zvuky kolem sebe.

No a to nejlepší na konec.

To jsem vy, moji milí.

Když se vypíšu ze svých bolístek, dokážete mě postavit nohama zpět na zem.

Psaním si utřídím myšlenky.

Zpěvák není žádný krasavec, ale já se zaháčkovala:-)

A jak jsem ta tom při dobíjení vy?

P.S.: Baterka v mobilu je nabitá, brusle nachystané, nožky oholené, tak jedu...