Sedím v hotelovém pokoji u svého nového tabletu a hlavou se mi honí vzpomínky na rodiče i prarodiče. Dnes jsme s manželem prošli Valašské muzeum v přírodě. Při pohledu na některé, vlastně téměř všechny exponáty mě napadlo, že je vlastně znám. Takový carborundum brousek - za korunu kousek mám i doma (dnes misto jedné stoji korun padesát)😀. Tuhle unikátní výstavu domů, životních stylů a mnohdy již zaniklých řemesel jsem viděla už poněkolikáté. Byl to každoroční cíl výletů s našima, podobně jako Ratibořice s Babiččiným údolím, Svatý Hostýn, Velehrad, ZOO Lešná, zámek Lednice a tak dál. Dávali si záležet na tom, abych se dostatečně seznámila s kulturním dědictvím naší malé, leč krásné republiky. Dnes jsem si znovu uvědomila, jak těžký měly minulé generace chlebíček. A jak snadné to oproti nim máme my dnes. Přesto si pořád stěžujeme, nevážíme si vymožeností moderní doby a plýtvame potravinami. Jen si zkuste umlít mouku, zadělat na chleba a upéct ho v troubě u kamen. Nebo třeba vylisovat olej, to je dost velká zabíračka. Fyzicky náročná je také kovářské řemeslo. Jako dítko jsem si tyhle skutečnosti nikdy neuvědomovala. Zajímalo mě spíš vybavení místností, nebo jestli půjdeme do toho velikého stavení, kde nám bude povídat ta paní v tom krásném kroji. Těch paní tam dnes bylo hodně. Stály v obytné části domu a s radostí předávaly informace o způsobu života minulých generací.
Jsem plná dojmů a zážitků.
A také pokory.
Valašské chalupy
No jo, páni Valaši uměli postavit bytelné chajdy.
OdpovědětVymazatTo, co popisuješ, ty své pocity, svědčí o tom, že už jsi zralá žena, která o životě něco ví. A Valaši to věděli, co ti se na svých kotárech nadřeli. Já jsem ve skanzenu byla také snad 20x - a půjdu znovu. Zrovna včera večer mi přítel říká, že by strašně rád zajel do Rožnova. Odpovídám - pro mne žádný problém, Rožnov znám dost dobře. A on říká - mě zajímá skanzen! Jasně, že tam ráda pojedu a trochu tu prohlídku rozšířím, on ještě netuší. To není jen Dřevěné městečko, tam jsou celkem tři expozice. Pak si dáme nějaké typické valašské jídlo a vybereme si frgál .
OdpovědětVymazatTo se povedlo!
OdpovědětVymazatTaky takhle vozíme holčičku a snažím se jí to vtloukat do hlavy. Ale tu dřinu minulých generací se neuvědomuje. Máme se teď dobře, ale možná nás to bude stát celou Zemekouli...
OdpovědětVymazatTo si člověk začne uvědomovat mnohem později než v dětství. Ale to nevadí, důležité je, že jsi k tomu dospěla a učíš to své děti.
OdpovědětVymazat[1]:Uměli Jsou tam chalupy i odjinud než z valach, rozebrané a v Rožnově znovu trám po trámu seskládané.Pěkná makačka
OdpovědětVymazat[3]: Díky😊
OdpovědětVymazat[2]: Jsem ráda, že se také ráda vracíš do míst, která tě dokážou obohatit
OdpovědětVymazat[4]: Občas mám taky pocit, že si pod sebou podřezáváme haluz...
OdpovědětVymazat[5]: Snažili jsme se s mužem oba dva, jak se nám zadařilo ukáže čas...
OdpovědětVymazatPravdu máš, já si to uvědomuji už déle, vždycky, když maminka vzpomíná a je to v poslední době dost často. Vzpomíná na to, jak to měli doma těžké a že se v tom vůbec dalo žít. Strašně obdivuje svoji maminku, tedy mou babičku, ke které chovám taky zvláštní obdiv.
OdpovědětVymazat[11]: Dřív se zvládalo to, co dnes považujeme za nemožné, levou zadní...Muselo se ...
OdpovědětVymazatmoc krásne napísané. Občas si neuvedomujeme, čo máme, lebo to nejako prirodzene prišlo s nami. Ale tá pokora predtým, čo bolo pred nami, čo vzniklo a dnes je ako samozrejmosť, tak tá pokora je vždy na mieste a opodstatnená. A mala by byť u každého...
OdpovědětVymazat[13]: Ono nic není zadarmo a teď nemám na mysli peníze
OdpovědětVymazat