Mám zvláštní pocit. Připadám si nemožná v roli manželky. Manžel dřív pracoval v čistě mužském kolektivu. Teď má kolem sebe i ženy. Je až ironický k mému kuchařskému neumění. Je mnohem shovívavější k úklidu naší domácnosti. Je až příliš tolerantní k našim manželským povinnostem. Když se v noci vzbudím, mám plnou hlavu myšlenek. Proč nejsem schopná uvařit s takovou lehkostí jako holky v práci? Proč nemám doma neustále naklizeno? Proč k nám skoro vůbec nechodí návštěvy? Proč se občas cítím jako chycená v pasti? Proč se nedokážu zbavit viny za tátovo osamocené umírání? Když se mi hlavou takovéto otazníky, není divu, že se mi pak zdají samé těžké a zlé sny. Občas jsem naprosto neodpočinutá i po 7 hodinách spánku. Strašně mi chybí objetí a pohlazení. Chtěla bych se přitulit a vnímat pocit bezpečí. Stačí se podívat na pohádku, kde si dva vletí do náruče a dají si pusu a už mám oči plné slz. Tak se prostě přitul k manželovi, našeptává mi hlásek v hlavě. Jenže když už to chci udělat, najednou mám ruce i nohy jako z olova, nedokážu se pohnout ani o milimetr. Někdy si muž všimne, že se mnou něco je, ale vyhodnotí to jako že jsem nafučená - ty máš zase náladu...Chce se mi křičet nejsem naštvaná, ale smutná. Místo toho sklopím hlavu a snažím se udžet slzy pod víčky.
Některé dny jsou bezvadné, jiné nestojí za nic. Nechci se tomu poddávat. Snažím se myslet pozitivně. Hodně si pouštím hudbu. Čtu. Pokouším se háčkovat ozdůbky na stromeček a přesvědčuju sama sebe, že mi to docela jde. Co je to platné, když jako manželka nedokážu vzít iniciativu do svých rukou. Nejsem ani vyloženě vůdčí typ ani poddajná povaha. Tak někde mezi. Když se rozpálím, dokážu vzplát jako oheň a to se potom bojím sebe samé.
Jako bych slyšela slova svého přítele - udělej si radost, dostaneš se do pohody, přeneseš ji i na něho a budete v cajku oba dva. Ale jak? Co mám udělat?
...
Pozitivní myšlení je dobrá věc, ale nevyřeší všechno, je potřeba začít odstraňovat nánosy z minulosti, které tě tíží, uvolnit se a zpětně se z ničeho neobviňovat... nejsi bůh a nevidíš do budoucnosti a když si něco řešila nebo se pro něco rozhodla, bylo to vždy na základě situace a faktů, které si v té době měla k dispozici.... že dnes si myslíš, že jsi mohla udělat něco jiného atd. je zavádějící, víš to jen proto, že už znáš jak se věci vyvíjely a jak to dopadlo, ale to si tenkrát nemohla tušit... proto si nic nevyčítej a netýrej se tím, ničemu nepomůžeš, nech minulost spát, ať si nezničíš přítomnost a nepouštěj si do mysli znepokojující myšlenky... ty jsi pánem své mysli, můžeš ovládat to na co myslíš a pokud se tíživé myšlenky derou do hlavy můžeš je zastavit úplně jednoduše, důrazným vyslovením slůvka STOP a okamžitě začít myslet na příjemné věci, nebo začít něco dělat co potřebuje plné soustředění, časem se to poddá... je důležité umět ovládat své podvědomí a mysl, protože to, na co myslíme, se stává pro nás skutečností a v takové realitě potom žijeme...
OdpovědětVymazatPromiň, ale když se o problémech mezi partnery nemluví, tak se samy nevyřeší. Jak má tvůj manžel poznat, jestli jsi nafučená nebo smutná, když mlčíš?
OdpovědětVymazatJak tak na to koukám jsi ještě mladá tohle období přichází v 50 letech já to alespoň tak cítím ale může to být dřív.Udělej si radost něco dobrého manžoj uvař a popovídejte si o tom všem spolu Hodně štěstí
OdpovědětVymazatTaky si myslím, že mezi vámi chybí upřímná komunikace a navíc asi mezi vámi dvěma je i hodně nevyřešeného. Tvůj muž asi navíc bude často k tobě kritický, takže ti asi přejde chuť mu projevit lásku.
OdpovědětVymazatNad tímhle "dopisem" jsem se moc zapřemýšlela. Mám spoustu otázek, ale spíš bych chtěla popřát rozvázaný jazyk...i ruce. Pár slov a hodně hodně objímání.
OdpovědětVymazatTaky nevím, zda dokážete spolu otevřeně komunikovat, o všem, beze studu, beze strachu z ponížení. Pokud nemůžeš nahlas říci, co cítíš, co chceš, pak to drhne, muži potřebují na rovinu vědět, jak se věci mají. Já napříkla, když se potřebuji přitulit, přitulím se sama nabo to řeknu. A muž mi vždy vyhoví, nestalo se, že by mne odmítnul.
OdpovědětVymazatUž když jsme s manželem začali chodit, rouboval mi do hlavy, že když se mi něco nelíbí - na něm, doma, venku, tak mu to musím říct. On není telepat a nepozná, co se děje. Taky trochu jinak myslí a vidí . Je strašně důležité spolu mluvit, mluvit a mluvit. A když to nejde samo, tak s pomocí odborníka, od toho tu jsou, že jo .
OdpovědětVymazatChudobko v tomto období se ocitá každé dlouholeté manželství. Smůla je, že to vychází na období přechodu ženy, odchodu dětí či jejich větší samostatnost, no a také už v tom dlouholetém svazku není taková jiskra v oblasti sexu, jako první léta. Málokterý manžel si chce o tom povídat, muži neradi rozebírají, chtějí mít klid, ale znám 2 kolegyně z práce, které to řeší tak, že si prostě najdou též nějakého svého koníčka a na manželovi tak nevisí. V době, kdy jsou manželé spolu 20 let je nejvíc rozvodů, chce to toleranci k manželovi..., ostatně o toleraci je vztah muž a žena, ale to už určitě moc dobře víš?!
OdpovědětVymazatDržím palečky, říká se, že se nic nezmění pokud pro to člověk něco neudělá, je to pravda, tak zkus "něco" udělat, bude líp!
[1]: Děkuji za povzbuzení. Pokusím se přestat obviňovat za svá špatná rozhodnutí. Když to přijde, pokusím se zaměstnat ruce i hlavu něčím hodně příjemným.
OdpovědětVymazat[2]: S tím vařením to nebude tak žhavé, ale popovídat si budeme muset. Mám se co učit...
OdpovědětVymazat[3]: Víš, když on se některých věcech strašně nerad baví a já bohužel časem rezignovala. Při přestavě, že to stejně zahraje do autu a otočí list jsem raděj mlčela. Teď vidím, že to byla chyba.
OdpovědětVymazat[4]: Zase jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Jako bys nám viděl do hlav. Musím do sebe. Víc se mu otevřít a líp komunikovat.
OdpovědětVymazat[5]: Máš pravdu. Musím rozvázat jazyk a víc se tulit. Mám ho moc ráda, ale nebude jednoduché vystoupit z ulity. Dnes jsem si při rozhovoru s kamarádkou uvědomila, že já na rozdíl od ní pořád mám za co bojovat.
OdpovědětVymazat[6]: Stud a strach z ponížení mám já. Vím to, jenže jsem s tím do teď nic nedělala. Budu se muset naučit víc dávat své city najevo. Víš, člověk se kterým jsme dělala, ale kterému jsem o svých citech nic neříkala, dokázal přesně vystihnout moje rozpoložení - a já mylně tuhle vlastnost přisoudila i manželovi...
OdpovědětVymazat[7]: Beru si tvoji (a nejen tvoji) radu k srdci. A děkuji za připomenutí toho odborníka. Dnes, po zkušenosti z minula už vím, že tentokrát by se mnou do toho muž šel. Ono to nemluvení je víc mojí chybou než jeho.
OdpovědětVymazatNo vidíš a já mám strach se na manžela znovu "pověsit". Chci tenhle stav změnit a začala jsem na tom pracovat. Rozvíjím své ruční práce. Je to můj koníček a jsem v něm docela dobra Máme i společné aktivity, třeba jízdu na kole Ještě ale musím zapracovat na tom nejdůležitějším, na naší komunikaci o citlivých tématech. Na mojí zbytečné stydlivosti nejen v sexu
OdpovědětVymazat[13]: Za vztah, lásku a manželství se musí bojovat, ale správnými zbraněmi, tam kde stačí jeden výstřel je naprosto zbytečné spustit těžkou palbu... mám jiný názor na to rozvázání jazyka než ostatní, osobně si myslím, že zavalit muže svými bolístkami a problémy není to nejlepší, co by mohlo způsobit změnu, spíše to bude brát jako vyčítání a to má na náladě nepřidá... muži myslí a vnímají všechno jinak než ženy, to se ničím nedá změnit, je to dané a musí se to respektovat, z jejich strany nejde o nedostatek lásky, muži jen ženám nerozumí a jejich problémy je děsí, zvláště když se po nich chce aby je řešili... to ještě více je znejistí a určitě je to nepřiměje k větší sdílnosti a k jinému chování, spíše naopak, pro klid budou chápavost předstírat, ale ještě více je to otráví, nebo se úplně uzavřou do svého světa... navíc muž není schopný ani tyto věci vyřešit, i kdyby sebevíc chtěl, na to nemá, to musí žena zvládnout sama a tahat ho do toho mužského, může být naopak kontraproduktivní, navíc u ženy jde spíše o potřebu se svěřit a vypovídat se a na to je lepší kamarádka... ohledně přitulení, tak v tom nevidím problém, je to jednoduché, prostě jít a přitulit se, možná bude muž překvapený, nemusí na poprvé zareagovat správně, třeba s tím už ani nepočítal a chybí mu to, ale nechce se doprošovat... na muže platí jen jedna věc a to je sex, v posteli se s ním lépe komunikuje a je otevřený k naslouchání a k většímu pochopení, ale nesmí se na něj vše vyhrknou naráz, musí se to dávkovat a hlavně ne ženské záležitosti...
OdpovědětVymazat[17]: Neboj, nehodlám ho zavalit svými problémy. Ale prostě příště, až si bude myslet, že jsem nafučená, nestáhnu se do ulity, ale pokusím se mu vyložit karty na stůl. Přestanu si hrát na hrdinku - já všechno zvládnu a když nebudu moct, podělím se s ním o svou bolest.
OdpovědětVymazatChvíli jsem měla pocit, že jsem to psala já. Tolik jsem chtěla mluvit, komunikovat, chyběla mi láska, přitulení, povídání, objetí, podpora, důvěra....Snažila jsem se komunikovat, on nechtěl...Dokonce jsem mu zkusila psát maily a dopisy, když mě nechtěl vyslechnout a ani tam jsem neuspěla...Ale pevně věřím, že TY uspěješ! Jemně, citlivě, s láskou při dobrém jídle, v restauraci, na procházce..vzít za ruku a říct, co mě trápí...Koníčky a kamarádky jsou fajn, ale lásku nenahradí... Mám Tě ráda.
OdpovědětVymazatDěkuji za hřejivá slůvka Já tu podporu od něj uvnitř cítím, ale já ji potřebuju taky někdy cítit i navenek. To obejmutí jen tak, přitulení se pro ten hezký příjemný pocit mi chybí Vím, že mě má rád, dává to najevo činy. Už hodně dlouho mi to neřekl nahlas. A po pravdě ani já jemu....
OdpovědětVymazat[20]: Tak díky BOHU, že mluví činy...ty mluví za vše, já necítila ani to. A pevně věřím, že i to objetí a přitulení se podaří (častěji), stačí jen chtít a pokoušet se o činy
OdpovědětVymazatChtěl jsem komentovat váš článek Tenká hranice, ale nebylo to možné - Stránka prý nebyla nalezena.
OdpovědětVymazatTak vám alespoň sem píši, že Tenká hranice bylo obdivuhodné téma. Díky za vaši odvahu při práci i při psaní.
Přeji mnoho zdaru, Jednorožec.
[21]: Já taky věřím, že se to zlepší Už tím, že jsem se z toho vypsala a díky všem komentářům jsem si ledacos uvědomila
OdpovědětVymazat[22]: Děkuji Komentování u článku už zase běží
OdpovědětVymazatRenátko, taky jsem z toho všeho naměkko, ale věřím, že to bude dobré, musíš si dodat odvahu! Já, když jsem v předchozích manželstvích měla těžké dny a netroufala jsem si o tom mluvit, začala jsem psát. A psaní - to ti jde dobře. Když třeba nebudeš moci mluvit, nebo manžel mezitím bude muset odejít nebo ty, zkus mu napsat, uvidíš a třeba to příště přijde samo. Ale nevzdávej to! Byla by to škoda.
OdpovědětVymazat[25]: Děkuji za radu, tohle mě nenapadlo. Když totiž svoje myšlenky poskládám do vět, občas se mi mi z toho i v hlavě rozsvítí a neřešitelný problém má najednou návod k použití. Když to funguje na blogu, proč by to nemohlo fungovat třeba v mějlu
OdpovědětVymazatsi úplne normálna a perfektná. Nemôžeš byť dokonalá, potom by to nebolo ono. Si žena, ktorá má svoje prednosti i slabé stránky. Nepodceňuj sa a maj sa rada taká aká si. Iná Renátka - Chudobka totiž neexistuje, lebo si originál! :) Všímaj si na sebe to dobré a maj pokoru pred tým horším.
OdpovědětVymazatK vareniu by som ti povedala - možno to berieš ako nutnosť, niečo čo musí byť a preto máš potom pocit, že to čo bežne uvaríš, nie je jedlé. Keby si do toho vložila iskru, lásku a trošku svoje srdce tak ako keď pripravuješ iné slávnostnejšie jedlá, možno by aj strnulosť zmizla a dostavil sa pocit malého úspechu. A ako na muža? Možno to skús tak, ako keď ste spolu začínali chodiť. Fyzická príťažlivosť hrala na oboch stranách, čo tak si ju zopakovať? Stačí ráno pripraviť obyčajné raňajky, voňavú kávu, nachystať noviny, ktoré rád číta. Milo ho pozdraviť, usmiať sa, spievať si o krásnom dni... a dať mu letmú pusu na líce s prianím pekného dňa. Pôjde to. Skúšaj a neprestávaj... :) "dobro druhému preukážeš, dobro sa ti aj vráti" :)
[27]: Děkuji moc milá "Jasmínko" Vaření bezu opravdu jako nutné zlo. Ksyž vařím o víkendu, snažím se vařit s láskou, ale prostě to nějak moc nejde. Slavnostní jídla pro jistotu absolvujeme v restauraci, budeš se divit, ale vyjde to levněji než moje hokusy pokusy doma S těmi snídaněmi to bude těžké, ale víc usměvavá a milá bych opravdu mohla být. Někdy se přistihnu hodně vážná. Určitě budu ho zkoušet vábit a hned tak to nevzdám I když láska prochází žaludkem, jsou i jiné věci, kterými mu můžu udělat radost, ne?
OdpovědětVymazat