Párkrát nikdy

Snad každý zná rčení nikdy neříkej nikdy. Je spousta věcí o kterých jsem kdysi říkala, že bych je nikdy nedělala. Ale člověk míní a život mění. Přesto existuje něco, co už nikdy nebudu mít šanci udělat.

Neřeknu mámě, jak moc jsem jí měla ráda.

U nás doma se nikdy moc nehrálo na projevy lásky. Jediné, co máma dodržovala byla pusa na rozloučenou. A tu jsem v pubertě odmítala. Styděla jsem se. Chtěla bych ji obejmout. Dát pusu a říct mami...

Nebudu s tátou nakupovat.

Chybí mi ty společné chvíle. Nezaťukám na okno v obýváku, abych ho popohnala do auta. Nebudeme spolu obědvat v hospůdce sousední vesnice. Nebudu mu moct nadat, že pouští Áju až do obýváku. Nejvíc mě ale štve, že jsem s ním jeho poslední den nebyla mnohem mnohem déle. Spěchala jsem domů. Ale proč?

Neotěhotním.

Protože jsem měla hodně velké zdravotní problémy, nemám po gynekologické operaci dělohu. Nemůžu tak přijít do jiného stavu. Má to i své výhody. Můžu být nevěrná a nebude to mít žádné následky. Ušetřím spoustu peněz, protože už nezakusím ten báječný pocit bezpečí a jistoty s vložkami always. Taky už nikdy neucítím pohyby miminka uvnitř těhotného bříška. Nezažiju tu nepopsatelnou směs lásky, štěstí a euforie při porodu. A nikdy se mi nepřisaje děťátko k nalitému prsu.

Existuje i něco, co bych velice nerada zažívala znovu. Nechci padat. Bylo to pokaždé strašně nepříjemné, když mi oznámili, že jsem zase spadla. Upadla jsem z plného vědomí bez varování do krátkého bezvědomí. Nic si nepamatují, prostě jim musím věřit. Vyšetřování příčiny nevedlo k přesvědčivém výsledku. Léčba však zabrala a už několik let je klid - ťukám to.

Vzpomněla jsem si na jednu písničku.

Ta slova se mi moc líbí...