Život není sen

Snění patří k životu. Mít svůj sen a mířit za ním krůček po krůčku je úžasné. Občas se stane, že cesta přinese větší uspokojení než samotný cíl. Snít je krásné. Ale žít ve snu? Možná krátkou dobu, než se probudíme do tvrdé reality. Přesto snad každý člověk o něčem sní, něčeho chce dosáhnout, zanechat po sobě nějaký otisk.

Mým otiskem jsou moji synové. Když jsem nosila staršího v bříšku, malovala jsem si, jaké to bude romantické, až se miminko narodí. Budu ho kojit, přebalovat a mazlit se s ním. A ono bude takové to miminko z časopisu Betynka, usmívající se, broukající si, prostě pomilováníhodné děťátko. Sen o hodném děcku se rozplynul hned týden po porodu. Zánět v prsou bolel jak hrom, já začala být nervózní, mléka valem ubývalo a dítko věčně plakalo. Po šestinedělí jsme museli přejít na Sunar, jenže ten byl hodně špatně snášený. Takže se jezdilo po okolí, sháněla se hladká sojová mouka a vařilo se domácí mléko. Jediné, které mimčo dobře snášelo a po kterém se nehoršil jeho příšerný atopický exém. O tom, že synáček měl celý první rok převrácený režim dne a noci už ani nemluvím. Všechny tyto zkušenosti jsem ale zůročila za tři roky u druhého syna. To už jsem byla nad věcí. I když se narodil nedonošený, kojila jsem ho až do roku. Nějaké široké balení plínek pro nedovyvinutá jadérka v kyčlích nebo sádrová dlažka pro hrozící "psí" nožku mě rozhodně nerozházely. Když tohle mladší dítko začalo hrát na housle, začala jsem snít další sen. Bude z něj minimálně houslový virtuoz. Vžyť hrát chtěl on, vydupal si to. Sen o virtuosovi se začal rozplývat pozvolna, ale velmi záhy. Byla jsem šťastná, že hraje a nefláká se po sídlišti. Když se dostal do malého souboru v lidušce a začal jezdit po soutěžích, hodně ho to bavilo. Sen o virtuosovi se však definitivně rozplynul při jeho nástupu na vojenské lyceum do Moravské Třebové. Housle šly stranou. Vojančení mu zůstalo. Ale hudbu má rád a to je myslím strašně fajn.

Dalším snem bylo zažít tu parádu při imatrikulaci na vlastní kůži. Kamarádka mě vzala na tento slavnostní akt, abychom podpořily spolupracovnici. Když pak starší syn po neúspšném semestru na VŠ prohlásil, tak si to zkus sama, když jsi tak chytrá, zdravě jsem se naštvala a šla na příjímačky. Už rok mám u svého jména titul bc. Cesta k němu byla opravdu hrozná, ale výsledek byl nádherný. Oznámení, že jsem dala státnice jsme probrečela štěstím. A promoce jsem si vyloženě užívala.

A jaký sem mám teď? Tedy kromě toho nočního, opakujícího se, v němž čekám jestli mě náckové zastřelí nebo pošlou do koncentráku? Mám dva sny. Jeden se opět týká synů. Je to vlastně přání, aby se jim v životě dařilo a abych se dožila vnuků. Ten druhý sen je o mě a manželovi. Náše manželství není ideální, ale je z něj cítit láska. Moc ráda bych tenhle stav udržela, což ošem nezáleží jen na mě. Sním, ale nežiju ve snu, protože tak se žít nedá...

Sen