Už od pondělního večera tady prší. Chvílemi leje jako z konve a chvílemi jen tak poprchává. Vzpomněla jsem si na náš výlet do pivních lázní. To bylo taky deštivo. Krápat začalo už při výšlapu na Jurkovičovu rozhlednu. V Mlýnské dolině jsme déšť moc nevnímali, protože vzdálenosti mezi chalupami byly kratičké a skoro všechna řemesla nám ukazovali uvnitř. Teprve ve Valašské dědině nás májový deštík trochu víc pokropil. Ale stálo to za to. Výlet do minulosti se ně i manželovi docela líbil, co na tom, že už jsme tu oba dva byli. Dnes se na některé věci díváme trochu jinak. Tak trochu jsme oba pobrali víc rozumu, dokážeme si víc vážit toho co je. Je v nás víc pokory.
Skoro všechny chalupy pamatovala z minulých návštěv skanzenu,
ale márnici ani vesnický hřbitov ne...dojalo mě, jak je prostý, jen jednoduché dřevěné kříže...
Lidé často pracovali přímo v obytné části chalupy.
Do malé místnosti se musel vejít i tkalcovský stav.
Pracovalo se dlouho do večera, svítilo se loučemi, později petrolejovými lampami.
Možná někteří z vás poznávají vybavení svých maminek, babiček nebo prababiček.
Mlýnek na maso, paličku a kameninový hrnec mám doma i já.
Stůl s vestavným "škopkem" na nádobí měla moje teta i babička.
Doma v kuchyni také visela taková "plachetka" s nápisem,
ale když se koupil nový sporák, máma ji sundala.
Mě se líbila, tak jsem kdysi vyšila do svého bytu:
"Hospodyňka pořádná o dvanácté oběd má."
Dopadla úplně stejně jako ta mámina...
Kamenný sklep musel nahradit ledničku. Byla to výsada bohatších.
Vesnická škola je vlastně jednotřídka.
Starším žákům se zadala práce,
s mladšími se zatím pracovalo,
no a potom mladší poslouchali co se učí ti starší...
Fungovalo to docela dobře, zažila jsem to od 1. do 4. třídy.
Tak tento větrný mlýn mě uchvátil. Je obrovský.
Škoda, že nejde pořádně vyfotit, je tam totiž parádní sráz.
Uvnitř viselo tohle krásné mlynářské desatero.
Nakonec něco vesnické fauny.
Nejlepší byl ten osel.
Úžasně komunikoval s mým mužem.
Natočila jsem to. Bohužel video je chráněno autorskými právy jednoho z aktérů...
Musela jsem slíbit, že i nadále zůstane soukromé, jinak bych skončila v té malé dřevěné kadibudce...
A to je z Valšské dědiny všechno.
Venku stále ještě prší a prší a prší...
Snad se vám výlet do života v minulém století trošku líbil.
Reni, máš to parádně zpracované, nejen fotky, i to povídání k tomu. Velká pochvala. Celý skanzen znám, i když v této části jsem byla jen jednou. To je ta část muzea v kopečku? ... Jinak "Hospodyňka pořádná o dvanácté oběd má"... tak tady z pohledu starých Valachů propadám. Jinak tu školu jako dvoutřídku jsem taky jeden rok zažila, já tehdy jako třeťák. Moc se ti to povedlo.
OdpovědětVymazatDo rožnovského skanzenu jsme s dětmi jezdívali často - moc se nám tam líbí. Teď už jsem pár let vynechala, tak děkuji za připomenutí.
OdpovědětVymazatV tomto skanzenu jsem byla, ale už si nepamatuji, zda jsem byla uvnitř. Díky za moc hezké fotky a povídání nad nimi a zamýšlení. No jo, dříve se hodně pracovalo doma, lidé byli rozumní. Dnes lidé jezdí za prací mnoho kilometrů. A ty police? Dříve nebyly zavřené skříně, nebo jen málo. Dnes bych já to nechtěla, mám ráda vše uklizeno uvnitř. Na dvanáctou oběd - to mne ani nenapadlo, že je v tom pořádnost. Dříve jsme to měli všelijak, ale poslední roky se toho držím, ani nevím, proč. Ta společná třída měla své výhody, děti se učily trpělivě čekat. To dnes neumí. Dneska se jim stále něco vymýšlí a jsou neustále uprostřed vesmíru, to asi také není dobré.
OdpovědětVymazatJako z pohádky! :) Určitě skvělý nápad na hezký výlet :)
OdpovědětVymazatNádhera, zase tam někdy musím zajet
OdpovědětVymazatTak tenhle životní styl mě přímo děsí,život,který se žil dřív si ani nechci moc připomínat,vyvolává to ve mně hrůzu a nic pozitivního na tom nevidím.Sorry...
OdpovědětVymazatA to já bych do té doby klidně vrátila...žít bez počítačů, mobilů, televize atd...lidé tenkrát byli, dle mého názoru, šťastnější...děti vychvanější a skromnější...
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji Je to ta část nahoře. Byla jsem tam dvakrát, jednou s našima a jednou s mužem a dětma. Já byla z domu naučená obědvat v pravé poledne a už mi to zůstalo
OdpovědětVymazat[2]: Rádo se stalo
OdpovědětVymazat[3]: S dětma máš pravdu. Většinou jsou středobodem dění a když ne, je zle. Ne nadarmo se říká trpělivost růže přináší...
OdpovědětVymazat[4]: Můžu jen doporučit
OdpovědětVymazat[5]: Pořád je na co se dívat
OdpovědětVymazat[6]: To pozitivní je právě v pokroku. Člověk si uvědomí, jak lehce se mu dnes oproti minulosti žije. Malinko mu spadne hřebínek. Trocha pokory není nikdy na škodu
OdpovědětVymazat[7]: Lidi měli k sobě i k přírodě blíž. Děti si daleko víc vážily svých rodičů. Dnes je výjimka, když starý člověk dožije doma a z toho je mi opravdu hodně smutno...
OdpovědětVymazatJá prostě tyhle vesničky miluji, děkuji za ni krásný fotky
OdpovědětVymazatTam by se mi určitě také líbilo. Já si sice z toho hodně starého pamatuji jen jak maminka umývala nádobí v zapuštěném škopku v uzavíracím stole, ale jinak je to opravdu dnes rarita, když to je někde takto opečované.
OdpovědětVymazat[15]: Taky mám ráda to kouzlo minulých časů, které z dřevěných chalup dýchá.
OdpovědětVymazat[16]: Je zvláštní vidět věci, které znám jako muzejní kousky
OdpovědětVymazat[14]:Máš plnou pravdu a tohle pochopí člověk, který už něco zažil, tady ani dosažení dospělosti nestačí. Znám případ paní, která měla 6 dětí, ale ve stáří si ji nejdříve předávaly jako horký brambor, než si někde zvykla, už jela dál. Tak chtěla domů, jenže pak už nebyla schopná žít sama ve svém bytě. Tak ji dali do DD a když zemřela, nikdo ze 6 dětí ji neudělal ani pohřeb. Tak si kladu otázku, proč to tak bylo. Jestli i ta paní neudělala někde chybu.
OdpovědětVymazatSem napište komentář[19]: Dospělé děti mají náš základ výchovy a na něm staví. Nabírají nové zkušenosti, třídí si své názory. Obklopí se lidmi, kteří nás buď berou nebo neberou. Mnohdy pak jednají pod tlakem svého nejbližšího okolí. Výchova utváří asi 80% osobnosti, zbytek neovlivníme....
OdpovědětVymazat